Jaromír99: "Ke komiksu jsem se dostal nedopatřením."

Jaromír Švejdík alias Jaromír 99, hudebník a umělec známý především jako kreslíř komiksu „Alois Nebel“, převedl Kafkův román „Zámek“ do komiksové podoby. Ve druhé části rozhovoru vypráví Jaromír 99 o své životní cestě, plánech a proč to nemá komiks v Česku tak lehké.
 
Jaromíre, jaké bylo Vaše první setkání s komiksem?
Já jsem s komiksem začal strašně pozdě, vlastně spíš omylem. V dětství jsem chodil do lidové školy umění, pět let na housle a pak jsem v páté třídě tajně přešel na výtvarku. Tam jsem se naučil základy, ale nakonec stejně převážila muzika a začal jsem se jí věnovat. Když jsme dělali asi tak čtvrtou desku Priessnitz, byli jsme už tak chudí, že jsme neměli ani na výtvarníka, co by nám udělal obal. Já jsem si vzpomněl, že jsem vlastně taky výtvarničil a vždycky se mi líbily desky, které jsem viděl například u Faith No More. Tím jsem se dostal ke komiksu a nakreslil jsem obal k naší desce. Když jsme točili klip, všiml si toho někdo z reklamy, začal jsem kreslit storyboardy pro film a reklamu, dostal jsem se profesionálně k sekvenčnímu umění a rozkresloval scénáře, a to už má pak hodně blízko ke komiksu.
 
Hledáte si častěji náměty sám nebo Vám přicházejí nabídky?
Když jsme dělali na Aloisovi, tak to bylo trochu jako v kapele. Já jsem přišel s tím, že bychom měli udělat komiks a Jarda Rudiš řekl, že má postavu, která by možná mohla být dobrá, já jsem řekl, že musí do Jeseníku, kde je ta železnice. Tudíž to vznikalo takovým ping-pongem. Pak jsem dělal Bombera, kterého jsem si udělal tak trochu na vlastní námět a je spíš vnitřní a atmosférický než příběhový. A Kafka, to je zase nabídka, u které jsem věděl, že to bude blázinec, že na tom strávím spoustu času a vlastně to za to nestojí, ale že to jsou ty kroky, které se musí udělat, a nabídky, které se neodmítají, když se člověk chce někam posunout. Teď mám takovou ambici udělat bezeslovný komiks, abych vyprávěl příběh jen obrazem.

Už to u nás někdo zrealizoval?
Jo, ale jsou většinou jen krátké. Nejsou to graphic novels o sto stranách nebo celý velký příběh s obloukem, ale venku to není nic neobvyklého. Uvidím, co se bude dít, třeba přijedu na premiéru Zámku do Londýna a dostanu nějakého Dostojevského nebo Nietzscheho (smích).
 
Jak je to s konkurencí na poli komiksu?
Jako všude jinde, akorát v Česku v komiksu nejsou peníze, takže toho nevzniká tolik. Kvalitních výtvarníků přibývá a jsou vidět. Ale že bychom si nějak konkurovali, to ne, protože trh není velký. Když se prodá tisíc komiksů, tak se to bere jako bestseller, a že nám se podařil zázrak s Aloisem Nebelem, to je o něčem jiném. Je to o tom, jak jsme to propagovali, jaký je samotný příběh, spojení s hudbou, filmem a všechno navzájem si tak nějak pomáhalo. To, co se změnilo za dobu, kdy jsem v komiksu, je fakt, že už to není ghetto, ale akceptovaný obor. A ve světě to je jako s muzikou: Konkurence je obrovská a lidi jsou neuvěřitelně pracovití. Když sleduju nějaké autory, jsou to mladí kluci a mají za sebou film, dvacet knih, do toho něco ilustrují a ještě jezdí po světě a dělají výstavy. Myslím si, že to je o té tvrdé pracovitosti, o tom, co my tady nemáme.

Celý rozhovor, jehož autorkou je Alice Zoubková, si přečtete na já du - mladém česko-německém internetovém magazínu.