Holandský blog VI.: Co ti rok dal a co jsi mu vzala

Dva měsíce do roka. Rekapituluješ. Co se to teda vlastně dělo tenhle rok? Co tomu předcházelo a splnilo to očekávání? Předčilo.

Neprožiješ, nepochopíš. Život v cizí rodině, jiný kultuře, zvyky, jazyky, pravidla (lehce německý vliv), prototypy, stereotypy, týdny, víkendy, dovolené a Vánoce…

Je to rok života v západní zemi, jež není poznamenána tolika parazity, má bohatou historii, na kterou je někdy až moc pyšná, má kolonie po celým světě a tak černoch jak bota mluvící francouzsky a jazykem Saran Tongo je vlastně Holanďan. Rok života, kde začínáš na nule, doslova, nikdo tě nezná a často ani dál nepozná, je to na tobě. A pak se třeba zase vrátíš tam, kde máš kámoše ze školky, kde vás mamky chodily vyzvedávat po o a zase si musíš zvykat. Neuvěřitelný, jak může být člověk flexibilní, ale taky nemusí. Máš nadhled z dostatečný dálky, vidíš předešlý chyby, situace a rozhodnutí, ale víš, že bys to v tu chvíli jinak neudělala, to je dobrý znamení. Formuješ se a to celkem ostřeji a intenzivněji než kdy předtím.
Je to na tobě, co si z toho odneseš. Ale dokud se dá těžit…

Rok v Holandsku tě naučí, jak si opravit píchlý kolo, jak na něm vézt nákup, psát sms, v dešti, větru, za krup, sněhu, s rukou v kapse, s dvěma dětmi… Jak si vážit hezkýho počasí, jak postrádat chleba se solí a pivo, z čehož je ti stejně doma špatně, snad i tu protivnou prodavačku ze sámošky. No, to vlastně ne. Českej humor, společný kořeny a s tím spojený pointy či podněty spousty myšlenek a vtipů, vzpomínek. Naopak ti ale ukáže, že ostatní národy mají taky vlastní podněty a zvyky, díky kterým si podbarvíš ty vlastní. Poznat jiné, za účelem vážit si vlastních.

Né, že by se ti odsud aktivně chtělo, ale chce to změnu. Takže se ti blíží loučení. S rodinou, tam je stále spíše pracovní atmosféra s lehce přátelským oblakem, což je vyhovující, s těma pár kamarádama/volnýhočasuzabíječema a s Holandskem. Jarní tulipány, kanály, uřvaný nenažraný racci, sýr, ryby, trhy, turisti, hlučný studentíci, langzaam Holanďani a tvoje mimorepublikový myšlenky – tohle všechno se teď chystáš opustit. Říkáš si, jak se sem vrátíš, nejintenzivněji v momentech loučení, ale kdo ví. Víš, jak to chodí, máš pár myšlenek, představ, v poetičtějším slova smyslu snů, ale od toho prvního impulsu do skutku se stane tolik věcí, že s původní představou to má máloco společnýho. Přesto ale, jaký jsi to uděláš…

A tak si rekapituluješ a máš dobrej pocit. Dost jsi nasbírala, dost jsi taky proflákala. Čeká tě zas nová kapitola. To tě nabíjí. Bude se ti i stýskat, jak to tak bývá, po těch věcech, který tě doteď štvou. Budeš na tenhle rok vzpomínat, budeš na něj vlastně hrdá a zároveň z něj čerpáš až do dneška. Dal, vzala.

No jo, co jsem teda mohla od roku vzít? Co asi? Čas?
Vypadá to jak drobná kapitolka, fajn, holka si odjela, obohatila, vrátila a teď s tím může nějak pracovat. Ale třeba chce ta holka pořád víc, pořád to není dost. Třeba. Takže nuda. Letíš, čteš, přistáváš.