view counter
Share |

Holandský blog I.: Možná nemáš co ztratit

foto autorka

Jedna z našich příznivkyň nás čte z Holandska. Dohodli jsme se, že pro nás bude psát blog o tom, jak se v Nizozemí žije.
Ne všichni touží po zkušenosti, jakou je život v zahraničí. Pochopitelně, ale chci se teď věnovat těm, které to láká, zajímá, myslí na to nebo to třeba dokonce i žijí.

Tahle myšlenka mě zajímá od tý doby, co jsem začala registrovat samostatnej život. Postupně se očišťovala a brousila, až se nějak sama uskutečnila. Po maturitě máš takový neostrý možnosti, co dál, je ti 19, dost na samostatnost, málo na zodpovědnost. Můžeš studovat dál, najít si práci, v tuhle chvíli můžeš všechno, nic tě nedrží. Můžeš si vybrat.

Pak přemýšlíš, že tě teda láká někam odjet, na zkušenou, jak se říká. Rodiče celkem souhlasí, tak sedneš k internetu a checkuješ možnosti. Jako holka to máš jasný – au pair. Děti nemusíš až tak milovat, jenom to vyplnit v dotazníku. Můžeš si vybrat všechno, starší děti, psa, papouška, lokalitu, slunce, saunu, pláž nebo sjezdovku. Agentura často moc nepomáhá, jen zdržuje, takže ji sice zkusíš, pro zichr, ale hledáš rodinu na vlastní pěst. Všude jsou nabídky pro au pair do USA, tak nad jinou zemí snad ani nepřemýšlíš, jenže ti to vrtá hlavou, oceán, američani… Californie jako hezká představa, ale ta americká přežranost ti začne vadit. Evropa. Mnohem víc výhod, různorodost, dostupnost a hlavně! Žádný papírování a formality. Skoro.
Tak jo. Anglie trochu nuda. Buďto na jehlách v Londýně, nebo s vidlákama v sice krásným Irsku. Možná příště. Sevilla moc teplo, Palermo, to jo, ještě tě tam zamordujou, Berlín moc blízko, nejen geograficky, Oslo zima, Lucemburk nuda, na východ nic a v Saint-Tropez tě nikdo nechce. Brusel? Amsterdam? Kodaň? Možná. Zúženo.

Holanďani se zdají jako celkem au pair chtiví, vstřícní, milí, pomáhající, důvěřující a easy going . OK. Vybereš si. Nebo jsi vybrána? To už je jedno, každopádně ty jsi ta, kdo se rozhoduje. Vyhrává rodina, která ti pravidelně odpovídá na maily, posílá poslušně fotky a odpovědi. Blízko Amsterdamu, blízko pláže (holandské, takže žádný palmy), dostatečně velký město, rodistě Rembrandta (!), a tak to bereš. Dohodnete datum a další formality, dostaneš ještě odpovědi na svoje nekonečný otázky a bookuješ letenku. Bum.

Roztěkaný balení, co jako s sebou? Na rok? Tohle tričko? No, máš ho fakt ráda, ale taky tak vypadá. Tamto? Nějak si zabalíš. Po půl roce víc jak polovinu vezeš nepoužitou zpět domů.

Loučení s Čechama, oujé. Moc hezký. Samozřejmě je to lehce dojemný, pár kamarádů se projeví jako skuteční, ale jsi víc v rozrušení a těšení. Hlad po změně a nový zkušenosti. Však se vrátíš. Třeba.

Vaši tě vezou na letiště, poslední loučení s rodinou a rovnou za gate. Máma brečí, táta ji drží okolo ramen a oba mávají. To tě taky dojme. Jsi nervózní z nejistoty a zároveň se těšíš. Excited. Budou tam na tebe čekat? Mluvili jste po telefonu několikrát, věříš. Budeš to zvládat? Bude to skutečně to, co chceš? Uvidíme, když ne tak se prostě vrátíš, ne?

Je ti čerstvých dvacet, poprvé letíš sama a cítíš se, jak kdybys neměla co ztratit. Možná nemáš, nevíš. Je v tobě moc pocitů zároveň. Ale je to celkem příjemný. Nastoupíš do letadla, pozdravíš souseda, zapneš pás a vypneš to, co se děje do teď. Klik. Letíš. Čteš. Přistáváš.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.