view counter
Share |

Holandský blog V: Nutit se do práce není dobrý znamení

foto: autorka

Vyprázdninovaná se vracíš do země, kde si zvykáš, ale pořád ještě ne natolik, aby tě to nudilo. Vítá tě tu hrstka nově nabytých přátel, ale hlavně práce, která už tak nabitá není. Musíš se do ní nutit, a to nejen příležitostně, a to není dobrý znamení. Nutit se vstávat, nutit děti vstávat, nutit psa k venčení. Někde něco nehraje, tváří se to všechno idylicky, ale prostě ne. Tak hledáš, co je špatně. Je to vlastně jenom v tobě.

To, pro co jsi sem přijela, už máš, bohatě, po víc jak půl roce, ale teď to chce něco jinýho, dalšího. Řekneš si, že dodržíš slíbené a těch pár měsíců do roka to tu zvládneš. Zvládneš. Ale musíš se ovládat. Jo, je to asi roztaženost spíš, než nespokojenost, touha po něčem víc, možná nuda, ale co teda vlastně chceš?

Najít si tu jinou práci, něco rozjet nebo studovat nebo třeba chovat kozy. Ono to potom v cizí zemi není tak jednoduchý, musíš mít peníze, štěstí nebo známý, nejlépe vše dohromady, ale takhle to funguje všude.

Tak dál vesele nevesele děláš au pair. Děti do školy, ze školy, na tenis, klavír, hokej, vodní pólo, housle, kytaru. Vadí ti jejich styl života a říkáš si, že i kdybys měla takový zajištění jako mají oni, výchova dětí a režim v rodině by rozhodně vypadal jinak. Snažíš se i z tý svý nechutě vzít něco poučnýho, aspoň to, že takhle ne.
Máš vlastně ještě jednou, dvakrát týdně další rodinu, ta je zas úplně jiná, chodíš tam snad radši, ale i proto, že s nima netrávíš víc, než pracovní hodiny. Stále hodně volnýho času. Chodíš do muzeí, díky holandskýmu systému máš kartu na muzea a můžeš všude bez omezení. Vidíš Rembrandtovu Noční hlídku, Rubensovu hloubku očí, van Goghovu barevnost na sklonku, a to tě baví. Venku tě ale oslovujou oranžoví fanoušci, což je chvíli sranda, ale pak tě všechny ty vuvuzely jen otravujou. Dáš ještě pár výletů, třeba na hráz na severu, vpravo moře, vlevo zátoka, kde hladiny jsou každá jinak vysoko, máš pocit, že tě to zaplaví, ty uprostřed, dálnice, divná volnost je tam cítit. Antverpy, trochu Praha mimo centrum, ale uprostřed města paráda, zas na tebe dýchne ta upršená, pochmurná atmosféra, kde ti od pusy jde pára a proti tobě trpaslík. Jo, a pivo ve skleničce na nožce.

Zas je ti o něco líp, když se takhle provětráš. Erasmáci se střídaj, takže týhle kapitole je asi konec, nestíháš je a ani nechceš. V pátek v hospodě tě to celkem baví, občas se tam najde někdo zajímavej a když ne, tak je zajímavý si z nich dělat srandu. Někteří návštěvníci jsou totiž dost zahleděni do sebe, takže pojem Česká republika jim evokuje Czechoslovakia (starším), pivo (mladším) a Praha (všem) a tam to končí. Narazíš ale i na případy, kdy se tě po půl hodině dialogu zeptají, jak je vlastně drahý pivo u tam vás v Arménii. WTF? Fotbaloví fanoušci ti vyjmenují Tomas Rosiki, Baros a Ček a sofistikovanější zmíní Váklaf Havel. No, ještěže tě se neptají na jejich královnu…

Takhle si to tam doklepáváš, před sebou ještě pár měsíců a potom? Nechceš se tím stresovat, jsi mladá, co má člověk ve dvaceti zažívat? Trochu tě znervózňuje, jestli to nejsou nejlepší roky na studia, no jasně, že jsou, ale třeba to nechceš? Otazníky. Potřebuješ, aby se přeměnily ve vykřičníky. Pracuješ na tom, ale bere ti to energii a chuť. Nicméně ještě chvilku na to máš. Ono to vždycky nějak vyhnije.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.