view counter
Share |

Holandský blog III - Úsměv a smích neznamená totéž

foto: autorka

Jedna z našich příznivkyň nás čte z Holandska. Dohodli jsme se, že pro nás bude psát blog o tom, jak se v Nizozemí žije. Tady je pokračování jejího blogu.

Třetí měsíc v cizí zemi jde stále všechno tak, jak sis vysnila. Tvoje práce se prací nazývat nedá, spíš si připadáš jak velká ségra. Moc se nezměnilo od dob bydlení s rodiči, vše je k dispozici, jídlo, vlastní pokoj, jen se tě tady tolik nevyptávají a dávají ti větší kapesný. Stále hledáš, co je to teda vlastně za vztah. Jestli spíš zaměstnanec/zaměstnavatel nebo druhá rodina. Občas máš tendence sdílet s nimi svoji radost či smutek, vypadají empaticky schopní, ale jen na oko. Na to brzo přijdeš a vytvoříš si jistej distanc.

Začínáš tu rozšiřovat okruh známých, chodíš na kurz holandštiny, plýtváš časem a začíná ti to vadit. Snažíš se něco ušetřit, ale tímhle stylem to jde velice pomalu. Plánuješ výlety, ale společnost přihlouplých Polek a sebestředných erasmáků ti začíná vadit. Začínáš být náročnější na své okolí, potkáváš tolik lidí, ale jeden z dvaceti ti něco říká, tak se nezahazuješ. Radši si v hlavě stavíš plán, trocha konstrukce teď neuškodí. Jenže tohle stavění ti v hlavě dělá akorát tak bolest.

Dobře, tak jsi tu, jsi tu ráda a rozhodla ses pro to dobrovolně, dává ti to zkušenost a nový pohledy, ale co dál? Po domově se ti zatím vůbec nestýská, takže návrat pro teď škrtáš, pozice velký ségry ti taky stále vyhovuje, jediný, co tě na tom unavuje je neustálá flexibilita, ale to je součást dohody. Respektuješ. Intenzivnější studium Holandštiny ti přijde jako dobrej nápad, když nic jinýho, tak aspoň jazyk. Ale stydíš se mluvit a anglicky je to všude tak jednoduchý, nic tě do toho netlačí. Vůbec nějak chybí motivace a nejradši bys jen celý dny vysedávala před počítačem. Generační a věková záležitost.

Mega waste of time. Ale jsi pořád rozumná holka, takže vezmeš tužku a papír, napíšeš, že hledáš rodinu, kde budeš žehlit a občas hlídat děti a vystavíš ten inzerát do supermarketu mezi inzerci. Tady na to lidi ještě stále dají. Po týdnu ticha a zapomnění se ti ozve jedna paní. Dáte si meeting a hned máš zaplněno několik hodin týdně plus pár Eur navrch. Říkáš si, jaký máš vlastně štěstí, druhá rodina naslepo a zase všechno fajn.

Můžeš si teď dovolit výlet do Belgie, Německa a dokonce i Anglie. Jen tak. Stejně ale tvá největší dovolená směřuje zpět domů. Fajn, domluvíš si delší volno u rodin a bookneš let. Super, skoro po půl roce domů. Představuješ si nejdřív slavobrány a vítací výbor, ale brzo se usadíš. Čeká tě zvláštní zklamání.

Tvé počáteční nadšení pomalu opadává, začínáš si zvykat a navíc, nacházíš, že v hlubší podstatě to tolik rozdílný není, možná snad ani lepší ne. Pořád ale neumíš pojmenovat všechny pocity. A ještě dlouho, přes urputný snažení, umět nebudeš.
Stále tu nemáš nikoho, kdo by ti byl blíž. Na to pivo a kafe tu jsou, ale tam to končí. Nikdo tě tu doopravdy nezná, každý se ptá na ty samý otázky, odkud jsi, jak jsi tu dlouho, co studuješ a jak se ti tu líbí a ty se musíš usmívat, odpovídat a zdvořilostně otázky oplácet. Nemusíš, ale děláš to. Nikdo nepochopí tvůj vtip, kterej se váže na příhodu ze základky, nikdo to tady s tebou neprožil. Není tu nikdo, s kým by ses zasmála tak, že tě bolí břišní svaly, je tu jen spoustu těch, se kterýma se usmíváš. Tady je smích a úsměv daleko.

A tak se jedeš podívat zpátky domů, vést silácké řeči a nechat se překvapit pocity, které se v tobě zmixují po půl roce mimo všechno, co ti do té doby přišlo samozřejmé.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.