Herec Maryško: Vůně turka, cigaret a divadelního textu

Ústecké Činoherní studio bylo vždy továrnou na talenty. Jedním z nich je i mladý herec Jiří Maryško. 

V souboru je od roku 2008 a výrazně jej obohatil. Již od roku 2001 je členem nekonformního spolku Demago, který je založený na čisté improvizaci. „Divadlu jsem propadl se svojí první osudovou dívkou na střední; vůně turka, cigaret a divadelního textu, ranní Avie, smích, prakťáky, fóry, Béda, Jarda, nervozita, pot, smích, znovu turek a cigáro, omluvenky, kamarádi, tráva, šminky, překližky, střevní obtíže a abolutní bezstarostnost,“ popisuje Maryško.

Jak se vám hraje v ústeckém Činoherním studiu, kterým v jeho historii prošla celá plejáda výborných herců a režisérů?

Vzhledem k tomu, že v něm ještě pár výborných herců a režisérů působí, tak skvěle. A protože divadlo nestojí jenom na nich, tak se mi tam nejen dobře hraje, ale i žije - mám tam všechny opravdu rád. Skutečným srdcem Činoheráku je "Čtrnáctka", kulisácká backstage, kde panuje neuvěřitelný genius loci, o kterém diváci nemají ani tušení. Kdyby nebyla, tak z divadla zůstane jen slupka.

Jste děčínský rodák, navštěvoval jste legendární ústecké divadlo již jako dítě? Jak jste se k divadlu vlastně dostal?

Do Děčína jsem se přijel pouze narodit, mým městem je Varnsdorf, takže o legendárním Ústí jsem jako dítě neměl nejmenší potuchy. Divadlu jsem propadl se svojí první osudovou dívkou na střední; večerní zkoušky rumburských ochotníků, vůně turka, cigaret a divadelního textu, ranní Avie, smích, prakťáky, fóry, Béda, Jarda, nervozita, pot, smích, znovu turek a cigáro, omluvenky, kamarádi, tráva, šminky, překližky, střevní obtíže a absolutní bezstarostnost. Moje další cesta k divadlu byla jednou spletitou shodou setkání, poznání a impulsů, a ovlivnila ji spousta zajímavých lidí a událostí. Jejich obsah je nepřenosný a výčet zbytečný.

Vystudoval jste polygrafii v Rumburku, jak jste se k tomuto oboru dostal? Bavilo vás tuto práci dělat? 

Jako dítě, které se naučilo chodit na varnsdorfském Špičáku, mezi lesy a poli, jsem chtěl být traktoristou, snad do sedmičky. Nicméně doma jsem býval rozvědčíkem, nindžou, detektivem, kovbojem a chvíli dokonce i Hulkem Hoganem. Tyhle všechny postavy měly jedno společné: každá měla průkazku. Vyráběl jsem fakt pěkný průkazky. Pak mi jednoho dne řekli, že obor "traktorista" neexistuje, pouze "opravář zemědělských strojů", což nepřicházelo v úvahu. A tak jsem se stal grafikem, abych mohl dál dělat ty fakt pěkný průkazky. Grafika a herectví  má spoustu paralel; jsou tvůrčí, postrádají stereotyp a vyžadují rovnoměrné zapojení srdce, rukou a hlavy.

Činoherák byl vždycky, již za totality, takový ostrůvek svobody. Ústecký region přímo vybízí k nějakému politickému rýpnutí. Neplánujete něco takového?

Činoherák asi dneska nemá tolik odvahy, kolik by se od něj mohlo očekávat. Platí to o většině divadel, která žijí z veřejného rozpočtu. Dřív se mohla bát cenzury, ale dneska se bojí o holou existenci, takže kritizovat chlebodárce by se jim nemuselo vyplatit. Pro mě jsou ti "chlebodárci" obyčejné tučné magistrátní svině, které si musí uvědomit, že jsou pouze správcem veřejných peněz, nikoliv mecenášem, a začít se podle toho chovat. Divadlo proti nim může bojovat svou jedinou zbraní, tedy dramaturgií, takže se v Činoheráku hraje třeba "Nepřítel lidu", "Revizor", anebo ona "Farma". Historie se opakuje a dramatizací dnešních odposlechů jen vzkypí žluč, nic víc. Bývalý ředitel Achab Haidler si do stavu věcí rýpnout uměl a umí, takže jeho občanské postoje byly dříve s Činoherákem spojovány, na což jsem byl - a nejen já - patřičně hrdý. Dnešní vedení je o poznání pragmatičtější; chce, aby divadlo přežilo a neskončilo kvůli uražené ješitnosti nějakého magistrátního úředníka. Ačkoliv mám jiný názor, rozumím tomu.

Musím říct, že po vašem nástupu do Činoheráku jsem se vždy těšil na představení, kde vystupujete. Skvěle zpracovaná byla Orwellova Farma zvířat. V podstatě jste si sem přinesl to, co již od roku 2001 předvádíte s Divadlem Demago, je tomu tak?

Díky. Farma zvířat je jen taková malá upoutávka na Orwellovu knížku, pro ty, co ji neznají. Je to  jediný prostředek, kterým můžu přispět, protože jsem líný běhat s transparentem po ulicích. Jsou i jiné zbraně než dlažební kostka, megafon a šátek přes hubu. S Demagem má Farma společné jen to, že jsem na jevišti sám a že se tam tradičně hrbím, což je ovšem odjakživa moje ochranná známka.

Ve Farmě zvířat máte v podstatě sólo, zvyknul jste si na týmové projekty v rámci divadla?

Kdyby na Farmu, kterou jsme dělali spolu s Vladimírem Čepkem, a která se nakonec musela šít velmi horkou jehlou, bylo tehdy víc času, asi bych ji nehrál sám. Sólistou jsem se kdysi stal vlastně náhodou, když má tehdejší herecká partnerka skončila v japonském vězení a já na ni nemohl déle čekat. Ve skutečnosti mám rád týmovou práci ve společnosti složené z individualit a nesnáším kolektiv ve svazáckém slova smyslu.

Představení Demaga probíhají právě v ústeckém divadle. Můžete jej čtenářům krátce představit? Kde byl prvotní impuls k jeho založení. Pro koho hrajete, jakou formou?

Krátce: Demago je český zen. Dlouze: Je to divadlo čisté improvizace, bez předem daného tématu, natož pointy. Tvoří jej mistr tónů, mistr světla a performer ve vzájemném napojení. Je to taková parodie na divadlo, parodie na Svět, parodie na blbečky, kteří dávají rozhovory, jako teď já, a parodie na rozhovory, díky kterým pak člověk vypadá jako čerstvý absolvent kurzu pro lidové filozofy. Dneska je Demago divadlem jednoho herce. Začínali jsme ale ve dvou, s kamarádem Fárkou, se kterým jsme (si) hráli už od šesti let. Demago má za sebou bohatý vývoj od dětských mystifikací po performance. To, co z něj lze spatřit, je jen špička ledovce.

Co s Demagem připravujete v nadcházející sezóně a co se mohou diváci těšit?

Problém Demaga spočívá v tom, že se s ním se nedá plánovat vůbec nic, ani délka představení. Je to jen mandala na divadle. Diváci se ale mohou těšit na to, že v následující sezóně zkusíme zavést přestávku. Pro začátek minutovou.

Vystupujete i  jinde po republice?

Začínali jsme v Praze na Klamovce, dál v Rubínu, později v Akropoli. Občas výjezd. Dneska hrajeme především v Činoheráku - zvykli jsme si na jeho výhody, možnosti a dalo by se říct "fanoušky", což je zároveň trochu problém. K Demagu patří jisté gladiátorství, boj o diváka, a proto je občas nutné vystřídat vřelý aplaus za ledovou sprchu. Falešný pocit úspěchu toho dokáže mnoho zkurvit.

Máte nějaký herecký vzor či oblíbené divadlo?

Ústecký Činoherák je pro mě skvělý v tom, že jeho představení se nevejdou do jedné škatule. Něco se  povede méně, něco více, ale nic se neopakuje dvakrát. Nesází na osvědčené koně, ale naopak experimentuje. Co se týče vzorů, tak Jiří Lábus je naprosto univerzální, pohotová a vzdělaná osobnost. Sdílet s ním jeviště by znamenalo vrchol mé kariéry. Ale teprve jsem začal...

Svou kariéru vidíte v ústeckém divadle, nebo byste se rád posunul i někam jinam, do Prahy? Při svém nástupu do divadla, jste se o těch pražských vyjadřoval, že to jsou „jen perly sviním“. Proč si to myslíte?

Praha byla mojí školou života a po ní jsem se posunul do Ústí. A rozhodně to byl posun výš, nejen na mapě. Jsem Severočech a necítím mindrák z "oblasti", protože ta oblast je mým domovem. Spousta herců utíká ze svých domovů do hlavního města, aby pak zpátky vozili agenturní hnoje pod značkou "Umělci z Prahy". Ale všude žijí lidé, kteří si zaslouží kvalitní kulturu denně a na dosah ruky, aby je mohla bavit, učit a kultivovat, aby z ní nebyla pouze sváteční záležitost podmíněná kravatou.

Sledujete českou divadelní scénu? Co vás v poslední době nejvíce nadchlo?

Na divadlo mi paradoxně nezbývá moc času, ale nedávno mě nadchl Circus La Putyka s představením "SlapStick" a v něm, mimo jiné, naprosto vynikající Vojta Füllep.

Kdyby za vámi přišli z televize, se seriálovou rolí, vzal byste to?

Jistě! Bez váhání jsem vzal seriálové štěky v režii Radima Špačka a Karla Smyczka, byl jsem rád, že jsem je mohl poznat. Výsledek jsem naštěstí nikdy neviděl, nemám televizi. Větší roli v TV seriálu bych přijmout nemohl, protože tenhle způsob práce, témata a divácká základna mě ani trochu nelákají. Ale až bude seriály psát např. Zelenka, přestanu být tak radikální. Anebo až mi přijde obálka se zeleným pruhem...

Co literatura, máte nějaký objev, který byste čtenářům doporučil?

Knižní novinky nesleduji, vybírám si podle času, ročního období a svých aktuálních témat. Literatura je jako jídlo, záleží na chuti a chybějících živinách. Jeden univerzální titul tedy doporučit neumím. Ačkoliv... Jarda Dušek mi kdysi poradil "Čtyři dohody", které mi velmi pomohly a pomáhají. Musím to poslat dál. I vy to pošlete dál a bude líp.

text Daniel Mareš