GM ALBUM OF THE YEAR 2016: DAVID BOWIE - BLACKSTAR (a 9 dalších skvělých desek)

Potřicáté. 
V tom je má autenticita. 
Mám toho prostě naposlouchaná kvanta - a hodně doširoka. 
Na objektivitu jsem rezignoval už dávno. 
V osmdesátých letech existovala komunita (subkultura... kde jsme v Kmenech, ha?) hudebních nadšenců a hitparádu si dělalo pokud vím srašně moc kluků. Pak se to trochu vytratilo - a dnes je to zase In. Já jsem u toho tak nějak zůstal. Přišlo mi líto přetrhnout kontinuitu. Plánoval jsem si, že tou třicítkou skončím. Ale nevím. 
 
Rok 2016 byl jeden z nejzvláštnějších vůbec. Tolik předčasných odchodů do hudebního nebe. Tolik alb plných invence z řad supermatadorů, kterým bych nerad říkal “vykopávky”. Ať ale chodím kolem horké kaše nebo ne, je to letos prostě taková gerontohitparáda. 
 
Zkusme začít tady: Iggy Pop (69) vydal skvěle přijatou desku Post Pop Depression, snad jakýsi odkaz. Kate Bush (58) udělala skvělou věc, že nahrála a vydala své  koncerty ve formě trojalba Before the Dawn, The Cult (Astbury a Duffy 55) vyprodukovali nejlepší desku (Hidden City) od roku 1989. V zásadě to samé provedli Marillion (F.E.A.R.), mající sice na kontě nějakých 17 alb a jen jediného zakládajícího člena (Steve Rothery, 57). Nicméně to poslední, co někdo opravdu poslouchal, natočili v osmdesátých letech. A pak v roce 2016. To PJ Harvey je skvělá tak nějak půběžně - a hlavně bych ji nerad zařadil mezi důchodce. Nicméně - další krásná deska.  
 
Takže pardon, hodil jsem tentokrát youngstery úplně za hlavu. V TOP 10 pokračujeme v nastoleném trendu: 
 
10 Leonard Cohen - You Want It Darker
Starý pán (82) nás na svůj odchod připravil stylově: “..I’m Ready, my Lord..” nebo "I’m Leaving the Table, I’m Out of the Game”… Deska je to k poslouchání, k rozjímání, plná odchodů, smíření… a života. Rozhodně bych neřekl, že je “smutná”. Je poslední, konečná, a odráží všechny z těch málo stylů, které ve svých písních Cohen za léta užíval. Mistr odešel jen nedlouho poté, co náš svět opustila jeho životní múza, Marianne Ihlen. 
 
9 Dinosaur jr. - Give a Glimpse of What Yer Not
J Mascis, Lou Marlow a Murph prostě - kde už jsem to psal - udělali na prahu padesátky nejlepší věc za 20 let. Za tím si stojím. A neřekl bych, že jsem sám, co si všiml. Skvělá deska. A výtečný koncert v Praze. 
 
8 Nick Cave and the Bad Seeds - Skeleton Tree
Zvláštní, velmi osobní veřejné prožívání katarze způsobené ztrátou syna. Rozděluje fanoušky, posluchače obecně. Je složitá. A nádherná. Ano. Cave (59) irituje svým civilním hlasem, vystupuje z role nebo se o to hodně snaží, z role, se kterou se léta sžíval. Obnažuje se, sdílí svou intimitu, kterou pár let nazad ve filmu 20000 days on Earth proklamoval navždy skrýt. Texty jsou na Cavea bolestně přímé, v jedné rovině. Očistec prožívá zase v - nám neznámé - roli. Jako celek je to deska proti srsti, složená z nejosobnějšího nitra. Je to paradox. Vybočuje. Přitom po vícero posleších, naprosto překvapivě, ač bezesporu - hudebně navazuje na desky předchozí. 
 
7 Radiohead - A Moon Shaped Pool
Návrat “srozumitelných” Radiohead. Všeobecně kladně přijatá deska - jemná, typická. A je mi jedno, že jde o staré skladby. Prostě návrat do dob zlomu millenia se vším všudy. Moc pěkná nostalgie - a zároveň žádné retro. 
 
6 The Rolling Stones - Blue & Lonesome
No to mě poser! Nejdřív jsem s otevřenou pusou sledoval koncert Stounů v Havaně a pak tohle. Padesát let ve čtyřech, věk 68-75, natočeno za 4 dny, čistě bluesové album. Poslouchám dokola. Pecka. Všechno je tak přirozené, jako se jít vyčůrat. 
 
5 Teho Teardo & Blixa Bargeld - Nerissimo
Nadsázka, nezaměnitelnost Blixy Bargelda a hodně filigránského hermetismu s mrknutím očka. Kabaret a charisma. Víc o tomto skvělém albu napsat nechci. 
 
4 Tindersticks - Waiting Room
Stuart Staples (51), Tindersticks 25 let spolu. Já ho před více jak 10 lety odepsal. Chyba. Sametová dekadence je tu zpět. Je to čisté a prožité a koncert v Arše bylo jako ocitnout se v saténové posteli a snít i tklít se sklenkou bourbonu v ruce. 
 
3 Bon Iver - 22, A Million
Jediná generačně mladší věc v mém letošním výběru. Justin Vernon a jeho skupina krájí v zásadě folkové písničky elektronikou čím dál víc. Až mi to dá vzpomenout průkopnictví Boba Dylana, když vylezl na podium poprvé s elektrickou kytarou. Byla to tehdy revoluce. K mému překvapení všechna ta udělátka, poškrábání a ohýbání zvuku vůbec nic nesebírají jemnosti duše skladeb. Neobvyklá sestava se dvěma bubeníky v dialogu, excelentní muzikantská průprava a spoustu nápadů. Tady mohu už opravdu napsat, že zásadní deska roku. 
 
2 Swans - The Glowing Man
Michael Gira (62) piluje svojí brutální hlasitou lyriku už čtvrté desetiletí. Nevím, jestli je The Glowing Man jakožto 14. (troj-)deska v řadě tou nejlepší vůbec (zhruba 3 období skupiny v různých sestavách nejsou přímo srovnatelné). Každopádně završuje tím nejlepším 4 skvělá alba éry desátých let. 
 
1 David Bowie - Blackstar
Že Blackstar je album roku, jsem věděl po prvním poslechu 8.1.2016. 
David Bowie zemřel 2 dny po vydání Blackstar, bylo mu 69 let. 
Blackstar není zásadní pro uplynulý rok, je zásadní pro celou moderní hudbu, potažmo popkulturu, která sama o sobě je v agonii. Je to nádherné a “klasické" dílo, které je možné podrobovat nekončícím analýzám stejně jako například desky Pink Floyd. Přitom osobní a niterné zkoumání smrtelné postele od umělce, který vždy věděl, jak osobní nebýt. 
Možná jde o epitaf celé éry. Éry popkultury, která měla pravidla, jež se musela správně porušovat, byla to éra kašírovaná a prolezlá lobby, konexemi, klasickými drogami a klasickými médii. Éry, která začala Elvisem Presley, přes The Beatles, zažila vytvoření nezávislé scény počínaje The Velvet Underground jako předzvěst toho, že co se vymaní, stejně bude pozřeno, vytvořila psychadelii, Led Zeppelin, disco, new romance, metal, punk atakdále a všechny závislosti a propojení hluboké kvality a braku. Vogue, Helmut Newton, Grammy Awards i CBGB. Pokud nevíte, která bije, doporučuji serál Vinyl. To vše je minulost a poslední mágové oné éry zanechávají svá poselství.