Fringe blog: Den druhý - Lingua Varia

Smysl inscenace ponechejme prozatím stranou.
 
První, co mne zaujalo a co se objevuje jako jednotící tematický i scénický prvek. Bariéry. Bariéry mezilidské. Bariéra mezi hledištěm a jevištěm. Bariéra mezi hlasem a jeho technickým zkreslením. Bariéra jazykovým a emočním vnímáním. Bariéry jazykové. Vědomě či nevědomě Lingua Varia prochází skrze přirozeně nastavené bariéry. Snahou je protnout a bořit na ně chytře poukazuje.
 
Bariérou mezilidskou zde myslím především určitý blok, kteří mezi sebou mají lidé – diváci přicházející do sálu, aby přestože se neznají, mohli společně prožívat jeden zážitek, situaci, představení. Tento přirozený fakt se tvůrkyně inscenace Susanne Kass snaží narušovat v několika situacích. Především jde o moment, kdy volá telefonem do publika, které si předává druhý konec aparátu a vyptává se na jejich jména - ty si zapisuje na papír. K poznání dochází nejen mezi telefonujícím a Susanne, ale především mezi lidmi, kteří si předávají na vyzvání aparát a poznávají navzájem svá jména. Předáváním telefonu se vytváří nejen vztah jeviště-hlediště, ale zároveň vztah mezi diváky samotnými. Druhou klíčovou situací je chvíle, kdy  Susanne přistupuje blíž k hledišti a ptá se diváků, co je jaký předmět zač a k čemu slouží. Právě skrze účelnost, kterou divák v určitém předmětu nachází, jsme schopni částečně nahlédnout do jeho osobnosti. Tedy – určitě bych si víc popovídal s Anneke říkající, že jahody jsou tu pro rozkoš, než s Livií, která účel dobré květiny hledá ve stolní dekoraci.
 
V těchto chvílích jsou překonávány i bariéry mezi hledištěm a jevištěm, které bohužel nejsou dotaženy do konce. Nemáme šanci poznat nic ze Susanne, vlastně ani její jméno, pokud si dobře nepročteme některý z letáků nebo anotace.
 
Jedním z motivů Lingua Varia je neustálé zcizování hlasu, stavěním bariéry mezi jeho tvůrce a reproduktorem. Susanne, pokud zrovna nepotírá jakoukoliv mimezi přímým kontaktem s divákem, mluví výhradně skrze nějakou bariéru. Skrze mikrofon s loopovacím efektem, který převrací význam slov a frází, když se začnou postupně vrstvit a přelévat se přes sebe. Další zcizování probíhá přes různé ekvalizátory a především skrze předem nahraný text. Zcizuje se nám člověk, který na nás promlouvá, ale podstata sdělení je stale přijímána a chápána.
Bariéra mezi jazykem a emocí je trhána hudbou. Susanne zpívá za doprovodu cella určitou píseň, jejímuž textu (pravděpodobně finskému) nelze rozumět, pokud neovládáte daný jazyk. Pochopení a komunikace je však možná skrze sdílenou emoci, kterou skladatel písně vložil do not, ze kterých jí Susanne hrála a tak přenesla na diváka. Emoce melancholie, smutku, něžnosti, křehkosti a lásky spojené v motivě smrti. V každém z diváků píseň probudila alespoň část ze zmíněných emocí.
 
Bariéra jazyková - ta nejočividnější z celé inscenace, ta která měla být jejím pilířem, je však ponechána na okraji. Susanne se k ní snaží vracet – má ji zakomponovanou v různých scénách, kdy například se zmiňuje pozdrav ve třiceti jazycích světa, kdy se odříkávají přísloví v různých jazykových podobách. Dokonce je zmíněná i ve scénickém prvku rozlišně barevných míčků rozuteklých po jevišti symbolizujících jazykovou pestrost a promíchanost ve světě. Základní problém je však ten, že i přes široké spectrum národností v sále, je divák nucen k přistoupení na jeden konkrétní společný jazyk. Ztrácí se téma mimojazykové komunikace, které může probíhat, i když spolu lidé jednají rozdílným jazykem. Chybí komunikace mimetická, chybí podstata komunikace, která je možná i mimo sdílené jazykové prostředky. Zde se pro mě vytrácí smysl inscenace, tak jak si myslím, že ji Susanne plánovala.
 
I přesto nabízí Lingua Varia spoustu popudů k přemýšlení nad podstatou komunikace a dorozumění obecně. Stačí pečlivě pozorovat a uvědomovat si, jakým způsobem probíhá kontakt a jak je pojmenováván.
 
text: Petr Dlouhý