Colours of Ostrava: Opouštíš festival.

Opouštíš festival.
Je ti těžko. Tohle si nečekal, říkáš si. Že tě to bude tak mrzet, říkáš si. Poslední den, jasný, tak to prostě je, ale tys tomu nevěřil. Byla to otázka pár vteřin. Několika momentů. Něco v tobě ale zůstává.
Měsíc dorostl.
Zvětšil se.
Jako tvůj svět.
Udělals něco pro sebe, říkáš si. Dneska to bylo o hudbě. Takový outro. Odcházení. I když si na to nemyslel, bylo to cejtit ve vzduchu. Hořkosladkej konec. Nevíš jestli to je dobře nebo špatně. Všechno ale musí končit, říkáš si. V tom je ten půvab. V pomíjivosti. Víš to, že půvab je v pomíjivosti, říkáš si. Stejně tě to ale mrzí. Tohle co si zažil bylo jiný. Tohle byly ostravský barvy.
Někdo vidí chyby. Jasný, říkáš si. Ale proč na ně zaostřovat, když je ta zajímavější strana. Ta, která tě živí. Nejsi tu od toho, abys soudil, říkáš si. Jsi tu od toho, abys tu byl. Abys to cítil. Abys zvážil svojí touhu a nechal se jí dotýkat.
Koukáš do programu. Dneska to tě pohladěj říkáš si. A taky, že jo.
 
Botanica. Skleník uvnitř industriální opony. Květina v poušti, říkáš si. Je to živý, je to hravý. Na první moment si rozumíte. Botanica. Dneska ze sebe dostávaj všechno. Potěj se ze svých emocí.
 
Sam Lee je trochu někde jinde. Sam je renesanční. Nemůžeš to pochopit, ale stejně to chápeš. Ten folk tě kolíbá. Seš na anglickým pobřeží. Nalevo pusto. Napravo pusto. Oceán křičí. Jseš tam sám. Posloucháš Sama. Vypráví ti, že i když seš sám, tak nejsi sám. Někdo to cítí stejně jako ty. Fajn, říkáš si.
 
Maria Peszek. To je ten tvůj vnitřní démon. Démon, co tě svádí s cesty, ale zároveň zachraňuje. Ničí a oživuje.Punk a meditace. Občas je fajn zdvihnout prostředníček, říkáš si.
 
Jamie Cullum. Na tohle si čekal. I kdyžs to nečekal.
Měsíc dorostl.
Zvětšil se.
Jako tvůj svět.
Jamie Cullum. Tvůj průvodce harmonií. Tomuhle rozumíš ,říkáš si. Dlouhý sóla na saxofon a piano. Tohle tě baví, říkáš si. Má to svůj smysl. Začátek, konec – ale to hlavní je mezi tím. To hlavní je v prožitku. Tohe ti prochází cévama říkáš si. Tahle hudba ti koluje krví.
Tahle hudba ti koluje krví, říkáš si. V půl pátý ráno. V přetopeným kupé vlaku z Ostravy. Při poslední cigaretě na záchodě. Za oknem na tebe zíraj stromy. Pole. Vždycky jenom na sekundu. Než se rozplynou. Tohle už není Ostrava.
 
Půl pátý ráno. Novej den. Nový slunce. Za chvíli Pardubice. Potom Praha. Realita, říkáš si. Zbejvá ti chvilka. Zavřeš oči. Ještě jednou si promítneš poslední čtyři dny. Na plátno rubu kůže, kde se to zachytilo. Obrazy. Tóny. Příběhy.
Právě sis jeden dotočil, šeptáš si.
 
Asi je čas skončit.
V tom je ten půvab. Půvab je v koncích. Všechno co začíná, musí končit. Ale důležitý je to mezi tím. To, co si z toho vezmeš. To, co přijmeš za svý. To, s čím se sžiješ. Něco jako láska, říkáš si.
 
Něco jako láska, říkáš si.
Kolik váží tvoje touha.
Na tohle už máš odpověď, říkáš si.
 
text Petr Dlouhý