Colours of Ostrava: Obrazy. Tóny. Příběhy. To tě jen tak nepustí.

Ráno. Nefungujou stíny. Ostrý ostravský slunce. To tě vždycky probere. Nikdy to není příjemný. Ale zvykneš si, říkáš si.
Doléhá na tebe včerejšek. Je to stále živý. Obrazy. Tóny. Příběhy.  To tě jen tak nepustí. Včerejšek je tvoje snídaně.
Projíždíš si to celý od znova. Sentimentální ráno. To tě jen tak nepustí. Vracej se příběhy. Nevíš jestli je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je, říkáš si.
Za chvíli tě čeká VerTeDance & Zrní. To tě posune, šeptáš si. Nemůžeš se zaseknout. Ne teď. Sny až pozdějc. Teď  musíš pokračovat, říkáš si. Fajn, říkáš si. Performance se jmenuje „Kolik váží vaše touha?“.
Kolik asi, říkáš si. Stoupáš si na váhu, koukáš na váhu a říkáš si, že tohle není tvoje touha, tohle je jenom tvoje tělo. Vrací se ti včerejšek. Jak velká je asi tvoje touha, říkáš si. A hlavně, co si s ní počít. Víš, že touha nic neváží a stejně si jí táhneš jako závaží. Je to k zbláznění. VerTeDance to pochopily. Zrní taky.
Vrací se ti včerejšek. Příběhy. Kolik vážej tvoje příběhy, říkáš si.
Stoupáš si na váhu, ale číslům nevěříš. Ne, když se máš bavit o touze. Čísla tohle říct nedokážou. Slova taky ne. Je to v letmým pohybu ruky. V očích. V tichu, kterýmu rozumíš, říkáš si.
Nemáš co dělat, bloudíš v aréně festivalu. Hledáš s kým se můžeš utkat. Vidíš lidi. Kolik asi váží jejich touha, říkáš si.
Tahle otázka tě taky jen tak nepustí.
Dneska to bude osobní. Koukáš do programu. XX. Duke Special. Jo, u tohohle se rozebereš vevnitř a znovu se složíš. Duke Special. Včera na baru, když jste si povídali, kolik asi váží jeho touha, říkáš si. Bude na tom podobně, říkáš si. Je to docela jistý. Znáš ty jeho písničky. Víš, co za tím je. Je to jeho barva, kterou kolem sebe má.
The Knife. Nikdy si to neslyšel. Ale když to teď slyšíš, říkáš si, že už si to někdy slyšel. Ne od nich. Je to soundtrack ke tvým psychadelickým snům. To docela sedí, ale ne teď. Teď to nesedí, říkáš si. Teď to nechápeš. Teď to nechceš chápat. Dneska je to osobní. Dneska to nechceš řešit. Dneska se chceš rozebrat zevnitř a znovu se složit, říkáš si.
Suzie Stapleton ti v tom pomůže. Meditace za basových tónů. Cejtíš, že si v sále jen ty a ona. Povídáte si zvláštním způsobem. Komunikace je v momentu. Jakmile odejde ze stage, všechno to zmizí. Ona zapomene, cos jí říkal. Ty zapomeneš, co ti zpívala. Ale tohle bylo o momentu. Být tam, cítit, že si v sále jen ty a ona. Povědět jí, kolik váží tvoje touha.
Zapadlo slunce. Noc. Ale svítěj barvy. Areál je pod barvou. Teď se žije. Teď zářej lidi. Teď žářej železárny.
XX. To tě nemohlo zklamat. Lasery a kouř. Umělá obloha. Obloha v noci. Barvy ve tmě.
„Maybe I had said
Something that was
Can I make it better
With the lights turn on“
Zapadlo slunce. Noc. Ale svítěj barvy. Areál je pod barvou. Teď se žije. Teď zářej lidi. Teď žářej železárny.
Dneska je to osobní. „Shelter“ je tvoje útočiště.
Jdeš do sebe. Cítíš klid. Jemný hlazení po rubu kůže. Světla pořád svítěj. Barvy taky. Svítí železo. Svítí štěrk.
„Can I make it better
With the lights turn on“
Zní ti to pořád v hlavě, říkáš si. Všechno v pohodě, říkáš si. Máš to v letmým pohybu ruky. V očích.
V tichu, kterýmu rozumíš, říkáš si.
Tak nějak tušíš kolik váží tvoje touha.
 
text Petr Dlouhý