Colours of Ostrava: Festivalový poledne. Festivalový ticho. Festivalový vedro.

Vstáváš. Je ti tak trochu blbě. Tělu se tvoje touha po pohybu moc nezdá. Dává ti to najevo. Cítíš kosti, jak se vzpíraj.
Tohle ani festivaly nezměněj.
Vstáváš. Trochu se umeješ, protože včera to bylo docela divoký. Ostatně jako pokaždý.
Vstáváš a už si zase v železným vězení.
Je prach. Je vedro. Ty někde mezi tím. Ten svět, kterej sis včera tak pracně vytvaroval se rozprášil a musíš začít znova, říkáš si.
Vstáváš. Koukáš na program a říkáš si, že to dneska snad tak těžký nebude.
Vstáváš. Místo ranních zpráv a raního kafe si dáváš polední pivo – protože tak už to prostě chodí. Zprávy tě teď stejně nezajímaj. Seš v železným vězení. Autonomní svět. Ten jedinej, kterej tě teď zajímá. Je na pásce kolem ruky. Ale hlavně ho máš v sobě. Tam teď musíš žít. O ten se musíš starat. To je teď podstatný.
A tak si místo ranních zpráv a ranního kafe dáváš polední pivo a polední divadelní sitcom „PaS de Theatre“.
Začínaj až po pár estrádních vtipech. Trochu ti to nedává smysl, ale co, říkáš si.
Divadelní sitcom. Skvělej nápad, říkáš si. Taky bys něco takovýho moh udělat, šeptáš si.
Divadelní sitcom. To tě fakt těší, že někdo něco takovýho dělá, říkáš si.
Divadelní sitcom – squat. Dobrý téma. Trochu těžký. Vyhnout se trapnosti.
Koukáš se do programu. Dvě hodiny. Proč to ksakru ale má dvě hodiny, říkáš si. Asi pilotní díl nebo sitcom maraton. Ale co, říkáš si.
Koukáš se na sitcom a uvědomíš si, že skvělá myšlenka občas prostě nestačí.
Dáváš jen dvacet minut. Víc prostě nejde.
Odcházíš. Škoda, že už nikdy nezjistíš, jestli to byl fakt pilotní díl nebo maraton, říkáš si.
Odcházíš – to proto, abys jim nelhal, že tě to baví. Odcházíš – to proto, abys jim tak řekl, že maj skvělej nápad, ale nevěděj co sním. Jseš férovej, říkáš si.
No, co.
Festivalový poledne. Festivalový ticho. Festivalový vedro. Vosy jsou líný upíjet a umírat v tvym pivu.
Divadelní sitcom. Pořád tě to provází a pořád tě to mrzí.
Mohlo to být dobrý, kdyby to bylo dobrý.
Koukáš se do programu. Festivalový ticho. Pak kabaret „Zajíc v pytli. Fajn, říkáš si.
Doháje, říkáš si o dva skeče pozdějc. Jeden špatnej, druhej dobrej. Znásilněnej klaun. Tos ještě neviděl, říkáš si. Navíc je to dobrej klaun.
Tři minuty z třetího skeče jsou ale dost jasný znamení.
Odcházíš. Nadsázku brali fakt s nadsázkou. Čas trochu podsadit. Tyhle dvě poslední sázky byly prázdný.
Možná si měl líp vnímat, když ti říkali, že nejlepší vývary vařej kousek za hlavní stagí. Přemýšlíš, kam zmizeli všichni Bezruči a Bílý divadelníci.
Dovolená, no jasný říkáš si, Dělaj to schválně. Aby ses měl zas na co těšit.
Je prach. Je vedro. Ty někde mezi tím. Ten svět, kterej sis včera tak pracně vytvaroval se rozprášil a musíš začít znova, říkáš si.
Koukáš do programu.
Izrael. Irsko.
Tvoje železná Ostrava.
Teď bude veřer příběhů, říkáš si.
Asafovy balady jsou stručný, ale Asaf je umí vyprávět.
Posloucháš Asafa a uvědomíš si, že i jednoduchou myšlenku můžeš dobře vyprávět. To už ses ale učil, když ses učil antickou filosofii, říkáš si.
Tomu nemůžeš nic vytknout. Příběhy jsou pravdivý. Je to otázka estetiky. Buď se ti líběj nebo nelíběj.
Asafovy příběhy se nevyprávěj slovy, ale tónem hlasu. To si musíš uvědomit, říkáš si a docela to chápeš.
Damien, říkáš si. Budou brečet holky. Budou brečet kluci. Taky, že breřeli.
Jenže Damien, říkáš si, když začne vyprávět, tak to pochopíš.
Zapadlo slunce.
Nad stagí svítí hvězda.
Měsíc je hned vedle.
Už je to tady zase. Ten svět v tobě roste. Znáš sice jenom jednu písničku, ale znáš všechny ty příběhy.
Jsou to jeho příběhy. Jsou to tvoje příběhy, říkáš si.
Cheers darlin‘
Když se odehrává tenhle příběh na stagi s holkou z publika, jsi už někde jinde. Tedy. Stejná planeta. Jiný místo. Jiná holky. Ty. Scénář zůstává.
Vzpomínky s doprovodem.
Jseš prostě sentimentální říkáš si.
Těsně za tebou stojí holka, co jí máš rád. Ale zdá se ti hodně daleko. Je hodně daleko. Prostě na ní nedosáhneš. Stojí těsně za tebou.
Další příběh.
Zapadlo slunce.
Nad stagí svítí hvězda.
Měsíc je hned vedle.
Jseš tady.
Na svých nohách.
Ve svým světě.
Ve světě, kterej si vytvářiš podle toho, jak ho vnímáš.
Je to tvůj svět, říkáš si. A máš pravdu.
Cejtim pod sebou trávu a na horizontu se mě dotýkaj louky. Jemně pluju.
Tak to mám rád.
Tak to cejtim.
Tak to je.
 
text Petr Dlouhý