Bradley Stratton: Jako když vyskočíš z letadla a doufáš, že se ti otevře padák

O rychlých a rozjetých 90. letech minulého století se říká, že kdo si na ně pamatuje, ten je neprožil. Jedním z Američanů, kteří je v Praze prožili a navždy proměněni se vrátili zpět za oceán, je Bradley Stratton – muzikant z někdejších kapel Cirkus Praha a Snake Eaters a hudební producent, který spolupracoval se spoustou zajímavých zpěváků a kapel. Zeptali jsme se ho na jeho pražské návštěvě, jak na své české období vzpomíná a co vlastně dělá dnes.
 
Jak ses vlastně vůbec před léty ocitnul v Praze a proč jsi tady zůstal?
Přijeli jsme na jaře 1992 s kamarádem Mattem, který dneska žije v Seattlu a má tam autoservis - jeli jsme na výlet. Přes 14 dní jsme byli ve Francii a pak jsme dojeli sem – už tady totiž bydlel jiný náš kamarád, malíř. Přijeli jsme za ním a zažili tu strašnou euforii, která tady v té krásné porevoluční době byla.
Moc se nám tady líbilo. Měli jsme v úmyslu, že tady proto chvilku – nevěděli jsme, jak dlouhou – zůstaneme. A líbilo se nám tu pořád víc, takže jsme to trochu prodloužili, a potom ještě a pak ještě no a nakonec jsem o Vánocích volal domů, že tady zůstanu a fakt vůbec netuším, kdy se asi vrátím. No, a tak nějak se mi to protáhlo - přes šest let. Vrátil jsem se až v listopadu 1998.
Co jsi tady všechno dělal? Živil ses učením angličtiny, pokud se nepletu?
Mně i Mattovi samozřejmě došly brzo peníze, takže jsem nejdřív učil angličtinu v jazykové škole Polyglott. Tam jsem pracoval tak dva roky a ke konci už jsem na to neměl moc času, protože jsem už byl s oběma kapelami. Takže poslední čtyři roky, co jsem tady byl, jsem už jenom hrál. Ale začal jsem s tím už na začátku, jen co jsem přijel – potkal jsem se totiž s jedním Australanem, Grahamem Ryanem, který chodil do klubu Gag v divadle Borise Hybnera. No a já jsem tam chodil s ním a přitom potkal Pavla Cingla a Honzu Ponocného, kteří tam tehdy hrávali s Ivanem Hlasem, a už to jelo. Nejdřív jsme v Gagu hrávali s Grahamem jako duo – to bylo už snad ani ne po třech týdnech, co jsem sem přijel. No byla to super doba.
 
Kapela Cirkus Praha vznikla asi rok potom, nepamatuju si to přesně, a potom i Snake Eaters. Když už jsme měli obě kapely, tak jsem už jenom hrál a dělal s muzikou, co jsem mohl. S Lucií Svobodovou jsme natočili desku Aurobora, pracoval jsem ještě s Dušanem Lippertem z Ohm Square, což byl podle mě bezvadný projekt, který mě nadchl.
Kromě Cirkusu Praha a Snake Eaters jsem spolupracoval taky s Annou K., s Lenkou Novou, taky s Lenkou Dusilovou a Davidem Kollerem jsem dělal nějaké věci v angličtině. A na úplném konci svého pobytu tady jsem složil anglické libreto pro muzikál Dracula.
Vzpomínám taky na muziku, kterou jsem udělal pro seriál České televize Hotel Anathema, ale ten jsem ani neviděl, protože šel až v době, když už jsem byl pryč. A prý nebyl nijak úspěšný, což byla škoda, protože tam zpívala Magdalena Kožená – použili jsme taky různé nové verze slavných skladeb jako Vltava nebo Proč bychom se netěšili a Lásko, bože lásko.
Našli jsme v hospodě ve Vršovicích bezvadného zpěváka a hráče na tahací harmoniku, který nám tam zahrál a zazpíval v pár věcech - měl jsem z té muziky výborný pocit. Měli jsme už dokonce smlouvu s Polygramem, že nám k tomu vydá soundtrack, ale pak o něj neměli zájem. Takže jsem teď jediný člověk na světě, který tenhle soundtrack má. Je to škoda, ale na tu muziku jsem stejně pyšný.
Když vzpomínáš na roky, když jsi tu žil – co se ti tady v Čechách, v Praze, nejvíc líbilo, co tě tady drželo?
Určitě to bylo hodně spojený s tou dobou, hodně otevřenou. Všichni měli pocit, že je všechno možný, a byla to pro ně úplně nová věc. Prostě: „Wow!“ Všichni byli ochotní zkusit si cokoliv. A taky jsem měl obrovský štěstí na partu kolem sebe, samý úžasný lidi a báječný muzikanty. Měl jsem v tom kliku a mám ji dodneška – když sem jednou za rok přijedu, tak se sejdeme, dáme si zkoušku na pár hodin a zase nám to skvěle hraje. To je bezvadný a mám z toho radost.
Když se sem občas vracíš, co se tady za těch víc než dvacet let od tvého prvního příjezdu změnilo?
Myslíš českou společnost? No, to úplně nevím, protože když se vrátím, tak jsem zase se svou partou. Ale samozřejmě pozoruju, že Praha je dneska úplně světový, kosmopolitní město. Tomu se nedá ubránit a je to bezvadný, protože tak to mělo být asi vždycky. Ale tím, že už je všechno otevřený, tak si myslím, že v tom Češi tak trošku ztrácejí svůj „ksicht“. Mezi Prahou a ostatními evropskými městy už není tak velký rozdíl.
A v čem vidíš ten správný český „ksicht“ – v čem je jiný, než třeba německý nebo maďarský?
Je těžký to popsat, ale řeknu to třeba takhle – v kapele jsme měli takovej vtip: Vždycky existují tři způsoby řešení: The right way, the wrong way and the Czech way.
Češi si vždycky dělali všechno po svým a myslím si, že dneska - a není to nic špatnýho - je to trošku míň „jiný“, a to i v muzice. České kapely, které sleduju, všechny vždycky řešily: jak je to možný, že nahrávky z Ameriky a z Anglie znějí takhle, co tam asi dělají se zvukem, aby to tak znělo. A myslím si, že i český věci dneska znějí úplně stejně jako americký – a nevím, jestli je to dobrý nebo špatný, záleží na tom, co má kdo rád. Ale určitě už z toho něco zmizelo. A taky způsob skládání. Jestli to je dobrý nebo špatný – nevím. Ale je znát, že česká pop music se – až na to, že je zpívaná pořád v češtině – neliší od toho, co se dělá jinde. Dokonce si myslím, že Češi, kteří sledují trendy v muzice, o ní vědí víc než normální posluchač u nás.
Takže zpět k tobě – domů ses vrátil v roce 1998. Co děláš od té doby? Hraješ ještě muziku?
Od té doby, co jsem v New Yorku, dělám zvukovou postprodukci. Jsem společníkem ve firmě Bang, ve které skládáme hudbu – pro reklamy, televizní seriály, teď jsme začali hodně dělat filmy. Jako producent se živím už 14 let, taky občas skládám, ale v posledních třech, čtyřech letech vlastně firmu řídím. Je to spíš administrativní práce. Občas to mám rád a občas bych zase radši jenom hrál. Ale tu možnost mám jen málokdy.
Když jsem se vrátil domů, tak jsem už počítal s tím, že za mnou přijede moje dnešní manželka – Dana z Karlína – a proto jsem hned věděl, že musím rychle zařídit zázemí. Nejdřív jsem hrál po klubech v kapele s kamarádem baskytaristou a bubeníkem, hlavně věci, které jsem složil už tady v Praze.
Takže takový „revival“ Cirkusu Praha?
No vlastně svým způsobem jo, ale tam to stejně nikdo neznal, takže to bylo každému jedno. Navíc já jsem se o to ani tak moc nesnažil, protože jsem věděl, že potřebuju rychle sehnat nějaký job, abych měl peníze, až přijede Dana. Pochopil jsem, že pro mě přichází jiná doba, přijede za mnou budoucí manželka.
Ale přesto jsem chtěl zůstat u muziky, v branži. Jedna kamarádka, která se tímhle v New Yorku zabývala, mi ukázala cestu a nasměrovala mě na kontakty a hned mi to začalo nanovo. Ale to byl pro mě taky dar, poznal jsem ve studiu novou práci a ta mě taky baví, občas produkuju i jiné kapely a je to bezvadný.
Určitě jsem měl hodně štěstí – v tom, jak jsem náhodou přišel k různým lidem. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že nestačí jen to, aby člověk něco uměl, ale musí mít štěstí, jinak to občas nejde. Hlavně štěstí na lidi, a toho jsem měl dost.
Když se teď už jako starší pán podíváš zpětně na svůj život, co považuješ za svůj největší úspěch?
Já si sice pořád myslím, že jsem mladej, ale nikdo jiný si to o mně asi nemyslí. V muzice jsem pyšný na to, co jsme dokázali s oběma kapelami – Cirkusem Praha i Snake Eaters, na Auroboru, seriálovou hudbu a teď v poslední době i na novou desku, kterou jsem teď dotočil s kapelou Nest and Rest a která vyjde v říjnu.
A taky na svou novou desku - rozhodl jsem se totiž, že už nebudu fungovat jen pod svým jménem a udělal jsem nový projekt, který jsem pojmenoval Bohemian Radio podle své e-mailové adresy, kterou už mám strašně dlouho. Deska se jmenuje On the Air a dá se stáhnout přes Spotify i iTunes. Jsem na ni pyšný a myslím si, že to je dobrá věc.
A vlastně jsem taky pyšný na to, že mi Pavel Cingl před pár roky do New Yorku přivezl knížku, kterou Robert Radosta z Malostranské besedy napsal o její historii. A že je to velká historie. A v tý knížce se píše i o mně a pro mě je to absolutní bomba, protože jsem dost významný na to, aby se tam zmínilo i moje jméno.
Ale obecně jsem hlavně rád, že jsem si vždycky sám našel svou cestu, i když nebylo vždycky snadný. Když jsme se kdysi s Mattem rozhodli, že tady zůstaneme, tak jsme se rychle museli naučit řeč, abychom mohli být normálně mezi lidma a ne jenom v americkým ghettu. No a když jsem se vrátil zase do New Yorku, tak jsem byl, ty vole, víceméně spíš jako českej emigrant. Byl jsem tak dlouho pryč, že moji bývalí kamarádi už byli někde úplně jinde, mezitím našli svou dráhu a už si po ní hezky jeli.
A co dala cesta sem tobě? Co sis z ní (kromě manželky) přivezl a měl to navíc oproti svým kamarádům, kteří zůstali doma?
Já si myslím, že to může být podobný pocit, jako když - a já to zatím nikdy nezkusil - vyskočíš z letadla. Doufáš, že ti funguje padák – ale nevíš…
Já jsem takhle „skočil“ jednou, když jsem jel do světa a skončil v Praze. A když to uděláš podruhé, tak už se tolik nebojíš. Takže když jsem se vrátil do New Yorku, tak jsem si říkal: Ty vole, když jsem to zvládnul v jiný zemi a jiný řeči, tak bych to snad mohl zvládnout cestou zpátky. A myslím si, že tohle je velký dar do života – nebát se změn.
A máš ještě nějaký velký sen, který by sis chtěl splnit? Co by ti udělalo radost? Chystáš nějaký další „skok“?
Vlastně nevím. Teď ty sny spíš přenáším na děti, ale myslím pořád na další projekty v muzice. Sám pro sebe asi preferuji slovo „cíl“. Rád bych hrál koncerty k nové desce projektu Bohemian Radio nazvané On the Air, rád bych jednou dodělal instrumentální desku, kterou mám už asi zpola hotovou, rád bych natočil novou desku Aurobory s orchestrem, rád bych hrál každý měsíc v Besedě a asi deset dalších věcí. Ale to je vždycky otázka toho, co člověk stihne. Nápadů mám spoustu, ale musím si říct, co je reálný, abych se tomu mohl věnovat na sto procent a aby to bylo dobrý.
Fotky z Bradleyho srpnového pražského koncertu: https://www.facebook.com/jiri.janda.180/media_set?set=a.699769283405145.1073741855.100001162401285&type=3