Jednou jsem se bavil s fotografem a filosofem Jindřichem Přibíkem o tom, kterak vznikají velká filmová dokumentární díla a on si jednoznačně stál za tím, že celou věc musí v ideálním případě mít v rukou jeden tvůrce – jeden koncept obsahu, který je ztvárněn vnitřním cítěním věci, promítnuvším se do pojetí kamery, zvuku i konečné podoby filmu. To na něj samozřejmě klade velmi vysoké nároky co do jeho všestrannosti a intelektuální kapacity. Navíc v tomto přístupu hrozí daleko snáze ztráta nadhledu a kritické reflexe, která může i dobře nastartovaný projekt zcela znehodnotit. Skutečně dobrý autor však samostatně dokáže vytvořit dílo, ve kterém se zrcadlí silná individualita jeho osobnosti, a takové pak vždy nutně přináší na světlo světa něco nového, něco, co posouvá naše vidění dál. A často si lze při pouhé představě toho, jak by na takové věci spolupracoval třeba s celým týmem vynikajících spoluautorů, snadno domyslet, jak by asi výsledek dopadl pak. To vše mi tanulo na mysli, když jsem v sále kina Aero sledoval nový snímek Martina Ryšavého Medvědí ostrovy.
