Nejen muziku fotí už přes čtvrt století. Publikoval v denících předních i zadních, magazínech i fanzinech, zocelen agenturním zpravodajstvím. Když ho něco zaujme, k obrázkům utrousí slovo, v horších případech i více.
Nic nového už v příštím roce nechtějí rozjíždět Priessnitz, aspoň podle temných náznaků utroušených na jejich facebooku soudě. Možná jde o pouhý klasický marketingový tah, jak už to tak v branži chodí, když kapely chtějí své fanoušky přimět k větší nákupní aktivitě.
Když člověk, který se cítí být hudebními zážitky již dostatečně ošlehán, při příchodu do sálu na koncert zjistí, že v něm nepochybně patří k té mladší části publika, snadno znejistí. V lehce sterilním prostředí největšího sálu Kongresového centra obzvlášť.
Ojedinělý večírek plný překvapení (a to zřejmě nejen pro publikum) v pondělí příznivcům v Lucerna Music Baru připravil Vladimír Mišík se svým příbuzenstvem. Slovy mistra samého to tentokrát nebyl "žádný velký šoubyznys", takže drobnými přehmaty a třeba i pozapomenutými slovy se nikdo netrápil.
Stroj času v klubu Kaštan ve středu zakotvil v roce 1985 na Planetě Haj. Právě tehdy vznikla stejnojmenná nahrávka Mámy Bubo. Kapely, která v těch časech obohatila tehdy populární novou vlnu o prvky dalších žánrů. Jako jedna z prvních třeba vnesla do domácího bigbítu minimalismus.
