Priessnitz před ulehnutím k zimnímu spánku

Nic nového už v příštím roce nechtějí rozjíždět Priessnitz, aspoň podle temných náznaků utroušených na jejich facebooku soudě. Možná jde o pouhý klasický marketingový tah, jak už to tak v branži chodí, když kapely chtějí své fanoušky přimět k větší nákupní aktivitě. Jenže lehce zachmuření pánové zralého věku z podhůří Jeseníků rozhodně nic takového nemají zapotřebí. Většina koncertů jejich prosincové šňůry byla jako obvykle brzy vyprodána, takže hbitě přidali další.
 
Co když to tedy opravdu myslí vážně? Co když je právě teď nejvyšší čas a nedejbože nejméně na nějakou dobu skutečně poslední příležitost zajít se na ně podívat? Jak říkal Medvídek Pú: ve včelách se jeden nevyzná. A co teprve v kapelách...
 
Atmosféra úvodního koncertu turné trochu výhrůžně nazvaného vánočním se v Akropoli naštěstí nijak nenesla v běžném duchu kašírovaných ozdůbek, umělohmotných sněhových vloček a všelijakých cingrlátek, jak bývá v kraji na sklonku roku zvykem. Plný dům, natěšené publikum které zpívá s sebou a texty zná snad lépe než frontman – alespoň si tedy na rozdíl od něj v tomto směru okatě nevypomáhá tabletem zachyceným na stojanu mikrofonu.
 
Večer zahájila hutná Na kraji města, úvodní písnička loňského alba Beztíže. "Doufám, že se dneska všichni zahřejou. Uděláme si léto," přivítal se s publikem po úvodním songu zpěvák Jaromír a zahnal tak případné obavy z vánočních klišé. Se směsí plachosti a sebejistoty v hlase a brejličkami čouhajícími z náprsní kapsy košile.
 
Jan, Střepy, Jezero, Larisa, Až se probudíš, Děláže atd. atd... Vlastně co písnička, to hit. Priessnitz se za tři dekády své existence k zasloužené popularitě propracovali pozvolna, jakoby nenápadně. Možná hrál roli jejich původ "odněkud z konce světa", nad nímž mohli někteří posluchači z metropole kdysi ohrnovat nos. K vlastní škodě. Jejich někdejší generační souputníci, kterých byla v devedesátkách spousta, v mezičase zhusta opustili scénu, nebo se vnořili kamsi blíž mainstreamu.
 
Priessnitz zůstali sví i se svými hutnými songy s texty utkanými z motivů běžných dnů a úkroků kamsi do tajemna, za dobrodružstvím. Přesto anebo právě proto dokázali oslovit kolegy i publikum ze vzdálených břehů (příkladem budiž náramný, leč zcela civilní comeback Václava Neckáře). Nepotřebují haly, ale kluby ve všech koutech Česka jim leží u nohou a publikum jim visí na rtech. Doufejme, že se jim po něm brzy zasteskne a ani si na ten svůj zimní spánek nebudou muset nařizovat budík.