Zpráva o anexi Krimu II: Sled bubeníků

Recenze koncertu King Crimson, část druhá
 
Samozřejmě, že každý, kdo s KC prožil nějaký ten rok (či třicet), preferuje sestavu, na kterou nedá dopustit. Někdo vzývá do nebes double trio z 90. let, mnozí se budou do krve rvát za bezchybně disciplinovaný kvartet, který v osmdesátkách stvořil skvosty jako Three of a Perfect Pair, jiní pro změnu se slzou v oku vzpomínají na Wettonovu éru, stopnutou rezolutně na vrcholu sil o dekádu dříve. Všichni mají bezesporu pravdu a cítí to správně. V tom je to kouzlo. Zažít však současný ansámbl naživo podruhé v rozmezí pouhých 22 hodin vás nicméně spolehlivě utvrdí v tom, že kapitán Fripp (opět) dobře ví, co dělá. King Crimson je svébytnou a nadčasovou entitou, vyvíjející se v čase a zároveň na čas s chutí kašlající. Hrej, když cítíš, že hrát je třeba. Ne, když se to sluší. Mluv, když máš co říct. Ne, když jsi tázán. 
 
Je v tom nadhled i tolik vzácná soudnost. Jsou v tom zkušenosti jednotlivců, kteří dohromady tvoří víc, než by byl pouhý matematický součet jejich umu. Jsou v tom více než čtyři desetiletí aktivního i pasivního muzikanství  a to vše paralelně kondenzováno do jednoho jediného večera. Do jednoho velkého krimsnovského TEĎ. Možná i proto máte po hodině pocit, že nemohli rozhodně hrát déle, než 20 minut. Což se líbezně opakuje o další hodinu (nebo 15 minut?) později. Funguje to skvěle, zažil jsem si to čtyřikrát. Časová kapsule par excellence. Frippanta rhei! 
 
Atmosféra opět sváteční i plná očekávání, publikum však od samého začátku o řád divočejší a Levinovy basy hned od startu o poznání čitelnější – není divu, pánové si odpoledne dopřáli dlouhý a pečlivý soundcheck a je to znát. Něco však bude i jinak. Například vládce dechů Mel Collins do stejné řeky státních symbolů podruhé raději nevstoupí (den předtím v rámci sóla ocitoval na flétnu samý závěr české hymny a - možná pro jistotu - navázal hned první frází hymny slovenské).
 
Repete programu je výtečnou šancí užít si nuance v aranžích, proměny změn, mistrovskou práci s hlukem i tichem, i to, jak si trojice bicmenů v první brázdě zkušeně předává žezlo po pár taktech (Fracture), jak si na obtížně počitatelných rytmických křižovatkách ladně dávají přednost a také co všechno během těch perkusivních orgií vlastně stihnou. 
 
Mimochodem, ten pán uprostřed, v signifikantní černé buřince, je z celé eskadry služebně nejmladší. Naskočil do karmínového vlaku poměrně překvapivě na jaře 2016 namísto Billa Rieflina, jehož stopa nicméně v kontextu KC stále rezonuje - ať už v části aktuálního výpravného tour programu (bohudík), či hned v několika následných lokálních koncertních recenzích (bohužel). Nové role se zkušený Jeremy Stacey zhostil úctyhodně a na starost toho má požehnaně. Pana Buřinku tak často spatříte skloněného nejen nad škopky, ale nad klapkami mellotronu, fender piana a všeliké nenápadně funkční elektroniky. Ďábel v jeho podání se skrývá i slastně exhibuje v detailech. 
 
Zůstávají-li někde KC i druhý večer, což se jim kromě Hamburku a Marseille stane během podzimu pokaždé, pohrají si lehce se setlistem a pořadím skladeb. Dostali jsme tedy vedle páteřního repertoáru relativně nedávné Vrooom (možná jediný moment, kdy měl Mel malinko tápavou) plus hodně dávnou One More Red Nightmare (se štědrými jazzovými Fripp vyhrávkami). Na rozdíl od „Prague Night 1“ uzavřela část před přestávkou Larks Tongues dvojka a v té druhé pak sesterské úderky The ConstruKction of Light (s nově dopsanou codou a bez vokálních partů) a Level Five krásně připravily půdu pro mrazivé The Letters. Písni s jedním z nejerotičtějších veršů o přiznání k nevěře („Your husband’s seed has fed my flesh…“) tento dramaturgický tah svědčí velmi, vyzněla sevřeněji a ještě naléhavěji. 
 
Sympatickou novinkou je, že z každého proběhlého koncertu poskytují KC vcelku záhy jeden track ke stažení. „Venku“ už je takto skladeb pět (viz starší posty na jejich Fcbk zdi nebo linky na webu DGMLive.com), na další se těšme brzy. Pokud by se někdo ptal, tak z pražské Night 2 bych s dovolením hlasoval pro skvostně zlověstný i kouzelný Cirkus. Děkuji předem. 
 
Sumárum? Má-li být letošní Elements of KC Tour rozloučením s aktivní kariérou (přece jen, léta běží), je to poslední opona dostatečně hlasitá, dostatečně sebevědomá a velmi důstojná. Tohle rockové zvíře je nicméně tak moc při chuti, že by byla velká škoda, pokud by nezkusili navázat ještě alespoň studiově. Brát z čeho je. Snad to pánové jen tak nenechají. „Well, it's up to Robert," řekl by lapidárně ostřílený Adrian Belew. Uvidíme. Držme si palce. 
 
PS. Pokud jste Prahu nestihli, nechmuřte, lístky do Vídně (30. 11. a 1. 12.) prý ještě jsou. A pozor, v mezičase si k nám znovu odskočí krimsnovské rytmické srdce: Tony Levin a Pat Mastelotto (ještě s kolegou Markusem Reuterem) alias Stick Men! Pište si: Národní dům Ústí nad Labem 22. 10., Sono Centrum Brno 23. 10. 2016. Ať hrajou!! 
-
King Crimson, Forum Karlín Praha, 15. 9. 2016