Krátká zpráva z anexe Krimu. Recenze: King Crimson

King Crimson, Fórum Karlín, 14. 9. 2016
 
Prozradím vám závěr hned na úvod: současná (re)inkarnace Karmínového krále má zcela bez debat právo na existenci, pevnou pozici na pódiích i čestné místo ve více než čtyři dekády dlouhém a trnitém  životopisu neklidného tělesa mnoha tváří a poloh. Trvalo sice hodnou chvíli přesvědčit otce zakladatele k ještě jednomu vstupu do prog rockových řek (Robert Fripp nikdy nebral jméno KC nadarmo, to raději na fleku příslušnou sestavu rozpustil a třeba šest let pak bylo ticho). Výsledkem je však neuvěřitelně kompaktní, životaschopná a zdravě dravá sedmihlavá entita, kde všichni hrají za jednoho a jeden každý za  všechny. 
 
Trojice bubeníků v první linii je funkční, pestrá a vše-jen-ne-samoúčelná inovace. Double trio a double duo jsou rovnice, se kterými si Fripp už dříve porůznu hrál, ale tahle baterie šesti paží je základ, na kterém se dá sakra stavět. Nestíháte vnímat, když přes sebe a skrz sebe hrají jako jeden muž, zatímco verzatilní neposeda Tony Levin za nimi pro změnu basuje za tři. Jakko Jakszyk zvládá vokály z různých etap KC s přehledem a nadhledem a Frippovi je inventivním parťákem i jako kytarista. Kapitolou sám o sobě je pak navrátilec Mel Collins, který s něhou i zabijáckou vervou proplétá svoji flotilu fléten a saxofonů i místy, na kterých byste ho nečekali (Red! The ConstruKction of Light!!). 
 
Očividně a ušislyšně si to pánové užívají. Procházejí se historií tam a zpět jakoby nic a přitom se dívají dopředu. Dokázali docílit toho, že i ten nejstarší repertoár zní funkčně, logicky a mladě, zatímco  nejnovější skladby by klidně mohly vzniknout před patnácti až třiceti lety a do současné polohy  zapadají bezešvě. Suitable Grounds For the Blues budiž zářným příkladem. 
 
Další z čerstvých kompozic, bubenické trojexploze Hell Hounds of Krim, resp. Devil Dogs, otevřely  první i druhou půli programu. To pravé peklo se ale rozpoutalo až o pár desítek minut později. Na konci základního setu, během posvátné Starless, kdy se pódium (btw, při jediné světelné změně večera) postupně ponořilo do syté rudé - nejen na počest alba Red, které je staré/mladé jako váš reportér - a na 12 minut nás to komplet vystřelilo někam mimo základní tři až čtyři dimenze. Vzhledem k delikátnosti tohoto opusu a ve světle praktické neexistence KC v posledních hodně letech byla šance, že Starless opravdu někdy  uslyšíme, natolik malá, že přesně v tu chvíli se plnil nejeden sen a vlastně i uzavírala nejedna fanouškovská odysea. Ale rozhodně ne samotný koncert. To až slovutný Schizoid je tou tečkou, po které už  zbývá jen aplaus. Navíc když finiš songu si pro sebe ukradne Gavin Harrison (to je ten, co láme  paličky), sólem urvaným ze řetězu, tak tam už toho mnoho dodat vážně nelze. 
 
We could be heroes just for one day, zaznělo ještě předtím v energickém prvním přídavku (ano, ta  hlavní táhlá kytarová linka v Bowieho hitu je původně Frippova). Omyl, pánové. Žádný jeden den. Tentokrát jste pro Prahu heroes po dny dva. Takže za pár hodin na viděnou, slyšenou. Vzhůru do  nekonečna (a možná ještě dál). Pod erbem karmínového krále. 
 
To be continued. 
 
PS. Jdete-li do Fóra Karlín ve čtvrtek, přijďte si koupit program k jednomu z dobrovolníků. Tour only, výpravná 28stránková publikace. Optimální suvenýr. Budu tam před i po show. Poznávací znamení: obrýlený bezvlasec v triku THINGS THE GRANDCHILDREN SHOULD KNOW. Protože tohle (rozuměj KC vzor 2016) by znát měli všichni.