The Young Gods - Praha je vintage. Praha je in. Praha má Žižkov!

Do žižkovské Akropole na jaře zamířili švýcarští The Young Gods. Kultovní post-industriální kapelu vyzpovídali redaktoři protišedi.cz, Luciáš F. Svoboda a Pauline Berger, kteří s frontmanem, Franzem Treichlerem, zaostřili spíše na glosování žižkovských a ženevských kulturních duh a neduh než na samotnou hudební produkci. 

HANGOVER KAPITALISMU

Vracíte se do Česka rok co rok. Vybavíte si váš vůbec první koncert?

Bylo to půl roku po revoluci. Těch šest měsíců, které bych býval chtěl prožít právě v Praze. Po našem příjezdu jsme všude potkávali máničky, co měly lennonky. Všude John Lennon. Mír. Post coitum revoluce. Pouliční umělci, hudebníci. Všechno tak výrazné, expresivní. Křičelo to na nás. Tehdy jsme si z Prahy odvezli víc než jen pocit dobře odehraného koncertu.

V čem se za posledních dvacet let Praha nejvíce proměnila?

Je pořád krásná, impresivní, ztratila jen punc exotiky. Voňavý závan barevného, neonového západu ze začátku devadesátých let, se v Praze, podobně jako v ostatních východoevropských postkomunistických metropolích, proměnil v zápach tlejícího kapitalismu. Hangover. Ale jak říkám, Praha neztratila své kouzlo ani dnes. Jen se posunula jinam, stejně jako se posouvá a mění úplně všechno - i vy, i my. Ale nepřísluší mi soudit, nebydlím v Praze, jen dojíždím.

Přesto - jaký rozdíl pozorujete na koncertech?

Porevoluční euforie na vaší hudební scéně dnes vyprchala, což je logické. Nově otevřený trh se nasytil, předpokládám, že i přesytil. Po pádu komunismu bylo Československo otevřené, stejně jako je dodnes v mnoha ohledech Švýcarsko. Hlad po kultuře a pocit, že poznáváte něco nového způsobil enthusiasmus, nemající obdoby. Když si vzpomenu na náš koncert v Emauzích. Na něco tak magického! Jsem šťastný, že jsem se mohl kulturního dovzdělání Prahy, vlastně celého Československa, aktivně účastnit.  Po roce 1989 si začala Prahu poprvé začala zapisovat do svých kalendářů i velká jména, a euforie, kterou jejich koncerty přinesly, podpořila i ta mnohem menší seskupení, včetně nás. Konaly se zde opravdu nezapomenutelné koncerty a večírky. Dnes už si mohou Pražáci na párty dojet do Berlína nebo doletět do Amsterodamu, Londýna. Globalizace způsobila tu stagnaci, kterou lze z koncertů v Česku vypozorovat. Rozhodně to ale není tak, že bych chtěl vaši zemi jakkoliv hanit. Pro nás, jako Young Gods, je současná situace dost obohacující. Nekoncertujeme jen v Praze, ale i v menších městech po celém Česku, Moravě a Slezsku. Naše produkce se tak sice dostane k méně lidem, ale na více různých místech, což také není na škodu. Být globalizovaný. (smích)

BOZI V KOSTELE

Předpokládám, že vaší nejoblíbenější tuzemskou zastávkou je již zmiňovaný, legendární koncert v kostele, v Emauzích.

Architektura, atmosféra a vůbec, genius loci toho místa... to bylo něco nadpozemského. Za zmínku stojí ale i série koncertů, které jsme v Česku odehráli v uplynulém roce a letos. Hrajeme v Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí a dalších menších městech, což zaručuje jedinečnou atmosféru, vzdáleně se podobající té porevoluční. Když hrajete mimo Prahu, po letech cítíte, že lidé vaše koncerty opět berou jako něco výjimečného. Jako jakýsi milník. Není to tak, že vystoupení Young Gods bude na druhý den přelepeno u vchodu do sálu jiným plakátem. V lidech ty koncerty zůstávají, což je pro hudebníka vždycky ten vůbec nejpříjemnější pocit.

ŽIŽKOV A ŽENEVA

Poslední pražská otázka - největší rozdíl oproti Ženevě?

Praha je starší. Nemyslím historicky, ale vizuálně. Kopíruje vintage. Praha je in. Praha má Žižkov. (smích)

Pražský Kreuzberg.

Přesně tak. V trávou provoněných uličkách potkáváte zajímavé lidi. Umělce. Na Žižkově jsem čtyři dny a cítím se tak svěží.

Ženevou předpokládám již prostoupila vlna gentrifikace.

A bude hůř. Je jasné, že dojde i na Prahu. Daň té pomatené době, ve které žijeme. V Ženevě se v posledních několika letech uzavřela řada squattů a uměleckých domů autonomních subkultur. Je to vysoká politika, do které nemůže smrtelník proniknout. Pozemky, na kterých se kulturní centra vyskytovala, patřily městu. Squatteři a umělci si domy opravili a de facto je zachránili. Před pěti lety ale proběhly v Ženevě komunální volby, které vyměnily vedení radnice, jež je u moci dodnes. Ve chvíli, kdy se situace v Ženevě vyhrotila, se většina mých tamních přátel rozhodla odejít. Nejčastěji do Berlína. Mě odchod ze Švýcarska neláká. Již několikrát jsem odcházel a několikrát se i vracel.

Na kolik vlastně město na chodu kulturní sféry participuje. Víte, jaké jsou dotace od ženevské radnice do hudební oblasti?

Nevím jak v ostatních švýcarských městech, ale v Ženevě lze o podpoře hovořit jen v případě vyššího umění. Do klubové elektroniky a vůbec, klubové kultury, peníze od vedení města neproudí. Rozsáhlé zavírání squattů a undergroundových podniků doprovázely demonstrace. Nic nezměnily. Lidé si brzy zvykli na tři otevřené, přelidněné kluby v celém městě. Všechno má své klady a zápory, o kladech podobných kulturních vražd ale nevím.