Wild Tides: Bejt střízlivej není trest

Wild Tides vydávají stylově na prvního máje album Sbohem & šáteček (POD ČLÁNKEM HO MÁME CELÉ K POSLECHU!). Kapela se ale neloučí, naopak: Startuje novou éru s českými texty. Nejen na ně jsme se ptali frontmana Kuby Kaifosze.
 
Jak se zrodilo rozhodnutí zpívat v mateřštině? Ještě v rozhovoru z roku 2013 říkáš "Nedokážu si ale představit, že bych zpíval česky, protože ten rock a rock’n’rollový žánr by zněl divně."
 
Jsem čekal, kdy to konečně někdo vytáhne. Jsem rád, že mi netrvalo zas tak dlouho se odnaučit říkat, že něco nejde. Myslím, že to nejvíc bude daný zkušenostma, který jsem za ty uplynulý roky nastřádal. V roce 2013 jsem v retrospektivě vlastně vůbec nevěděl, co dělám, a omlouval jsem to instinktem. Tím ovšem nechci shazovat nahrávky z tý doby. Nedávno jsem si je všechny pro pořádek poslech a je to věru zajímavá cesta. Od kontrolovaným chaosem omluvenýho neumětelství k něčemu, co už mi začíná dávat i smysl. 
Myslím, že nejtěžší pro kteréhokoliv zpěváka je najít svůj hlas, najít tu polohu, ve který je schopný nejen zpívat, ale i komunikovat. Pro mě se to začalo lámat na první desce Lazer Vikinga, protože jsem si na ní úplně přestal na něco hrát. Začal jsem zjednodušeně řečeno zpívat o tom, co jsem dělal včera a co bych chtěl dělat zítra. 
Největší nástraha týhle doby je, že díky dnešním možnostem máš silnou potřebu tlačit každej prd s mašličkou hned všem pod nos. Nedáváš si většinou moc času se vypracovat v tom, o co se snažíš. Na druhou stranu díky tomu ale bezděky zaznamenáváš daleko detailněji svůj vývoj. Pokud nějakej teda prožíváš. Čeština pak pro mě byla úplně přirozenej krok. Zatímco z Vikinga se stává takovej můj neotesanej a nestálej deník, Wild Tides jsem vždycky bral jako něco daleko stabilnějšího, něco, co už stálo spousty krve, potu a slz, tudíž jsem to nechtěl nijak devalvovat. Zároveň jsem se chtěl vyhnout situaci, kdy bych musel přemýšlet, jestli tenhle nápad patří Wild Tides, nebo Vikingovi. A tak jsem se rozhod začít bejt celkově civilnější nejen ve výpovědi, ale i ve formě, a začít s Wild Tides zpívat tak, jak mi zobák narost. 
 
Bylo nějak svízelný začít zpívat a textovat česky, měls pocit, že to znamená víc se odkopat?
 
Asi tě nepřekvapí, že tuhle otázku nedostávám poprvý. O to víc mě ale fascinuje. Nechápu, proč by měl přechod do rodnýho jazyka značit nějakou překážku. Vždyť logika káže pravý opak. Ten jazyk má přece v mém životě daleko hlubší tradici. Máme spolu daleko komplexnější historii. Jsou samozřejmě témata, o kterých by se mi v češtině zpívalo hodně blbě. Ale album o seřizování kytar by myslím nebyl úplně ten nejlepší nápad.  
 
Čí texty - z českých autorů - tě formovaly a čí tě baví doteď?
Jako z textařů? Zdeněk Rytíř, Michael Žantovský, Jiří Suchý, Ivan Hlas… Žádný velký překvapení. Nepodnikal jsem žádnou přehnanou hloubkovou analýzu, prostě jsem sáhl po tom, co jsem miloval na první poslech a nikdy mě to neopustilo. K tomu přihoď Kainarova blues, Řezníčkův surrealismus, rozervanost Hraběte a k receptu na Sbohem & šáteček ti chybí už jen jediná, zato ovšem naprosto zásadní, ingredience, kterou je album V penzionu svět od Hapky a Horáčka. Říkejte si, kdo chcete, co chcete, ale tahle deska je i přes všechny svý mírně zasmrádlý osmdesátkový manýry jedna z nejlepších desek, kterou jsem kdy slyšel. A tím nemyslím českých. V penzionu svět je absolutně nadčasový dílo, který roste s každým dalším poslechem. Tečka.
 
Pořád nevím, do jaký míry je muzika, kterou děláš, ironická a do jaký míry je to všechno myšleno vážně. Asi nebudu jediná. Je to schválně takhle matoucí?
Já zas pořád nevím, proč z ní tolik lidí cítí nějakou nadsázku, humor a ironii. Ale poslední dobou si začínám říkat, že to musí bejt asi i trochu moje chyba, že vlastně vůbec kdokoliv může tápat. O to víc mě ale vždycky potěší, když potkám někoho, kdo si s tímhle nedělá zbytečně hlavu a přijímá ty písničky takový, jaký jsou, místo toho, aby zbytečně řešil, jestli si dělám srandu, když do durových akordů zpívám o životních prohrách. Ale tak každýmu to jeho. Pokud se chcete do zbláznění zabývat povrchovejma vrstvama formy na úkor vnímání obsahu, tak jak je libo. Já jsem nakonec přece jenom rád, že se mnou ztrácíte čas.  
 
Co prožíváš na pódiu? Jaký to je, stát v nějakém bizarním oblečku před zírajícími lidmi a cosi činit? Vypadáš, že ses pro performování narodil a že se skvěle bavíš, je v tom i nějakej stud a tréma?
Já se na pódiu hlavně nechávám vést tím, co hraju. Nemám čas na nějakej velkej multitasking. Myslím, že doživotně budu bojovat i s vlastním pedalboardem, protože zvednutí nohy a došlápnutí na pedál je pro mě často nadliskej úkon. Je to podobný jako jezdit na koni. Je to o tom srůst, propojit se s tou hudbou. Měla by to být symbióza. Pokud v první sloce myslim na druhou a v refrénu na sólo, nezahraju a neodzpívám z toho na 100% nic. Pokud v první sloce myslim na to, co si dám k večeři, tak to jsem měl rovnou zůstat doma a už nikdy nevylejzat. Koncerty beru jako šanci ty pocity, který stojej za těma písničkama, prožít naplno s ostatníma. Plus do nich promítnout, kam se od doby, ve který byly na nahrávce zaznamenaný, posunuly. Pokud na ně přijdete s předpokladem, že chcete vidět někoho v „bizarním oblečku cosi činit“ tak jste možná na špatným místě. Vidim to spíš jako sdílení energie než nějaké kočovné varieté. Takovej stav absolutního osvobození. Tady máš prostě půlhodiny vši mojí životní energie a nalož si s ní, jak chceš, protože to ve výsledku není o ničem jiným než o každým z nás. Mně dělá dobře, když můžu hrát. Pokud tobě dělá dobře na koncertech přemýšlet o tom, jestli to ti muzikanti myslej vážn,ě nebo ne, tak prosim, na tom taky nic zlýho není, ale podle mě by ti bylo líp třeba při tanci. 
 
Měls pokud vím nějaký řekněme divočejsí vztah s alkoholem, jak je to teď?
Jo, jsem feťák a alkoholik. Nevidim důvod to nenazývat pravým jménem. Trvalo mi hodně dlouho přijít na to, že to ale nejsou ty jediný věci, kterýma chci bejt, a že k tomu, abych mohl dělat to, co doopravdy chci, stačí nechlastat a nefetovat.
 
Jsi odsouzen ke střízlivosti? Je to těžký?
Jsem odsouzen tak možná k tomu jednou umřít. Bejt střízlivej není trest, je to moje volba.
 
Pěstuješ si image módyznalého váguse. Je to dřina?
Myslíš, jo? To máš o mě vlastně celkem zajímavej obrázek: Módyznalej vágus obklopen tajemstvím, zda to, co dělá, myslí vážně, nebo si z nás ze všech dělá jenom šprťouchlata. Tak já si to nebudu radši kazit. Všichni přece víme, že u písničkářů je zásadní ta neprostupná aura tajemna, kterou, jak tak koukám, jsem si již vytvořil zcela úspěšně, ač bezděky. 
 
Tak raději zpátky k hudbě. Ke své radosti slyším na desce trochu country a takových věcí... co z tohohle žánru posloucháš? Oslovuje tě české country? Můžeš nám dát pár tipů na krásně temný country?
Já country nějak výslovně neposlouchám, natož abych se v něm orientoval. Country je víc celoživotní úděl než pouhý vrtoch. Já si spíš v tomhle ohledu tíhnu k americaně šedesátých let. Třeba hnědý album od The Band točim snad obden už ani nevim, jak dlouho. Asi tak od tý doby, co jsem každej den přestal točit Music From Big Pink. Jo, ale třeba ta country deska, kterou udělal Ringo Starr, Beaucoups of Blues, je skvělá. A samozřejmě Pavel Bobek. Ať už starší desky nebo Víc nehledám. Bobek je dokonalost. 
Nejtemnější desky, který znám, jsou Watertown od Franka Sinatry, Hell Songs od Daughters a The Juliette Letters od Elvise Costella & The Brodsky Quartet. Jinak asi moc s temnotou neporadim. Stálice v mým současným playlistu jsou spíš pravej opak temnoty: Abandoned Luncheonette od Daryla Halla a Johna Oatese, No. 1 Record od Big Star, Kimono My House od Sparks a starý dobrý Pet Sounds od Beach Boys. I když, jak nad tím tak přemejšlím, tak s každou další deskou, kterou vyjmenuju, se ty škatulky temna a světla jeví jako absolutně nefunkční, protože to přece nikdy není takhle černobílý. I ta pomyslně nejtemnější deska přece může být ve finále o naději. Záleží jenom na tom, jestli ji tam chceme objevit. A o tom to všechno přece je. Je totiž úplně fuk, co se nám autor snažil říci. Až naše interpretace a interakce s daným dílem mu vdechne opravdový život. 
Tak i tak, asi nejlepší způsob, jak zjistit, co poslouchám, je si naladit na Radiu Wave v pátek večer můj pořad Kořeni, což je v jistým smyslu takovej můj donucovací prostředek k tomu hledat konstantně novou hudbu, nebo aspoň nějakou znovuobjevovat.
Nejčerstvější věc, která mi teď absolutně uhranula je pak živák Procol Harum s edmontonským symfoňákem, kterej měl úplně náhodou před pár dny pustěnej náš bubeník Míša v autě cestou na zkoušku, čímž se asi dostáváme k nejvíc fascinující informaci celýho tohodle rozhovoru, a to faktu, že s Wild Tides zkoušíme. Už jsme měli snad celý čtyři zkoušky, takže vězte, že ty koncerty, co nás co nevidět čekaj, budou stát fakt za to, protože to je v tuhle chvíli už o jednu zkoušku víc, než před nahráváním Sbohem & šátečku.
 
Tahle deska vypadá jako znovuzrození kapely, o který se čekalo, že už nebude. Jste svěží?
Jsme svěžejší než proslulý vichr z hor, kterému, jak známo, nelze odolat.
 
wildtides.bandcamp.com
www.facebook.com/wildtides
www.biggboss.cz
 
PS Kapela album pokřtí 16. května v pražském Café V lese, 20. 5. zavítádo brněnského Kabinetu Múz.