Výstava Stanislava Kolíbala 4 FÁZE je jeho retrospektivou

Stanislav Kolíbal
Výstava 4 FÁZE
15. 6. – 17. 8. 2014
 
Galerie Miroslava Kubíka, Smetanovo náměstí 71, Litomyšl
Vernisáž: 14. 6. v 16 hodin
Kurátor: Martin Dostál
 
Galerie Miroslava Kubíka na letošní ročník Smetanovy výtvarné Litomyšle přichází s mimořádně prestižním projektem výstavy klasika českého moderního umění Stanislava Kolíbala. Ambicí výstavy je představit tohoto umělce v komplexu celé jeho dosavadní práce, jde tedy o výstavu svého druhu retrospektivní, vystavena ale budou i zcela nová doposud nevystavená díla. V rámci výstavy se také bude promítat dokumentární film o Stanislavu Kolíbalovi.
 
21. 6. 2014 v 17 hodin komentovaná prohlídka výstavy autorem za účasti kurátora výstavy, křest katalogu vydaného k příležitosti výstavy.
 
Otevírací doba výstavy:
Po dobu konání festivalu Smetanova Litomyšl (14.6. – 6. 7. 2014)
otevřeno denně od 10 do 17 hodin
poté od čtvrtka do neděle od 10 do 17 hodin
 
Galerie Miroslava Kubíka
Smetanovo náměstí č. 71
570 01  Litomyšl
w/ www.galerie-mk.cz
f/ www.facebook.com/GalerieMiroslavaKubika
 
 
Stanislav Kolíbal – Čtyři fáze
text: Martin Dostál
Stanislava Kolíbala již delší dobu vnímáme jako klíčovou osobnost českého vizuálního umění; který jako jeden z mála skutečně pronikl i na mezinárodní scénu. Je to zásluhou jeho celoživotní práce, která se pozoruhodným způsobem vyvíjí od poloviny 40. let 20. století až po současnost. Přitom jde o dílo, které nejen aktivně rezonuje s aktuálními světovými tendencemi, ale v mnohém je také anticipuje. Způsob jeho uměleckého vyjadřování zásadním způsobem přispěl k proměně vnímání a fungování sochařské práce. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém rozvíjel a dodnes rozvíjí. Formální prvky – jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, používání „chudých“ materiálů či procesuální myšlení jsou bezesporu konstantami jeho tvůrčího myšlení. Umělcova originalita však nespočívá v pouze čistě abstraktní tvořivosti, ale zejména ve schopnosti obsahového a filosofického smyslu vytvářených děl, které se dotýkají základních otázek lidské existence.
 
Počátky Kolíbalovy práce sahají do poloviny 40. let a jsou spojeny s kresbou. Ta se ostatně stane v průběhu celoživotní umělecké aktivity rozhodujícím prostředkem, ve kterém se odehrají, domyslí a dotvoří zlomové momenty umělcova tvůrčího pohybu. Kresba se tak stane nejen svébytnou uměleckou entitou, ale také procesním základem pro domýšlení jejích možností v prostoru. Kolíbalova práce z jakéhokoliv období je ostatně fascinujícím příkladem rozvíjení daností, které umělec řeší ve vrstevnaté komplexnosti. Bylo tomu tak již v padesátých letech – v první fázi, kterou litomyšlská výstava a katalog zachycují, kdy se Kolíbal zabýval tvarovou redukcí lidské postavy. Již tehdy osvědčil schopnost maximální koncentrace na určitý motiv, domýšlení jeho „seriální“ morfologie, a také přítomnost záměrné nedokončenosti, která se stane principiálním faktorem jeho vizuálního myšlení a která vytváří nejen napětí uvnitř vlastního díla, ale generuje také princip pohybu, dění, průběhu. To se naplno projeví od počátku 60. let, kdy Kolíbal začne používat jazyk abstrakce. Perspektiva abstraktního jazyka neslouží v jeho případě k udivující estetické exhibici, jak se tomu začasto děje u jeho současníků, ale ke zkoumání problematiky stability, lability, pádu a také konvergence organických a neorganických tvarů. K tomu od konce 60. let přibývá téma času, kdy redukovaná abstraktní forma naznačuje analogii k základní ose našeho bytí – růst, proměna a zánik. Současně s tím umělec přemýšlí o fyzické proměně čáry, základního prvku kresby, a dochází tak mimo jiné k využití provázku. Toto zpřítomnění kresby v „hmotné“ skutečnosti ovšem v sobě nese prvek nestability, materiálové chudosti, dočasnosti. Tato druhá fáze se pak přirozeně rozvíjí zkoumáním iluze a jejím popíráním a vede k pozoruhodným prostorovým instalacím.
 
Jestliže práce od 60. do 80. let lze charakterizovat jako svého druhu rozrušování řádu a dekonstrukci, od konce 80. let dochází k podstatné proměně Kolíbalova díla. Katalyzátorem změny byl roční stipendijní pobyt v Západním Berlíně v letech 1988 až 1989. V prostředí berlínského ateliéru, obklopen chaosem vnějšího dění, se umělec upne k hledání řádu, kdy prostřednictvím jazyka geometrie, pomocí přímek, kružnic, průsečíků a čtverců dohledává harmonické shody či spíše možnosti shod. Vznikají tak Berlínské kresby, jejich konstruktivní fikce jde zdánlivě proti smyslu převažujících dobových uměleckých tendencí, ukáže se však jako vizionářsky nadčasová. V Berlíně také Kolíbal znovu expandoval do prostoru, když některé kresby posloužily jako půdorysy Staveb s proměnnými možnostmi výšek vertikálních stěn a, což je pro Kolíbala symptomatické, v proměnlivé perspektivě a optice vnímání podle pohybu diváka. Stavby, kterými se umělec nejvíce přiblížil architektonické aluzi svého umění, se podle jeho slov „blíží té myšlence, jež ho po léta zaměstnávala – jak vyjádřit to, co se nám jen jeví a co vskutku je“.
 
Berlínské kresby, Stavby, Modely či další práce třetí fáze umělcovy tvorby organicky přecházejí do fáze čtvrté, závěrečné. Tu charakterizují reliéfní série, započaté Černými reliéfy, když první vznikají již roku 1999, systematicky se pak jimi Kolíbal zabýval v létech 2008 až 2010. Černé reliéfy řeší problém vrstvení, započatý již řadou šedivých akvarelů, a prosazují se obrysovou hrou forem a matným, rukopisně čitelným, černým povrchem. Následující Bílé reliéfy, vznikající od roku 2011, zase zdůrazňují geometrickou kresebnost s akcenty černého prvku na neutrálním bílém povrchu. Bílé reliéfy rozvíjí komplementární dualitu kresby a možného prostoru, geometrické formy se dějí v řadě čitelných i naznačených konfigurací. V té době také vznikají velkoformátové nástěnné reliéfní kresby, poprvé realizované začátkem roku 2012 v prostoru S Galerie Zdeněk Sklenář v Praze. Z nástěnných realizací vyplývá také poslední, dosud nezveřejněná fáze Kolíbalovy tvorby, totiž reliéfní série nazvaná Černobílé nápovědi, která akcentuje reliéfní prostorové prvky odkazující k nedokončenosti a procesuálnosti geometrických motivů z konce 60. a ze 70. let, a syntetizuje umělcovo umělecké myšlení. To se ostatně projevilo také v pozoruhodné mezifázi, kterou představují Šedé reliéfy z roku 2012. Ty využívají vedle recentních reliéfních zkušeností motivy „provázkových“ prací ze 70. a 80. let. Subtilnost těchto šedivých kartonových reliéfů, kdy provázek nahradila nit, jsou ovšem svébytnou rekapitulací umělcova aktuálního přemýšlení o povaze a smyslu vlastní práce v prostoru a čase naší existence. Spolu s Černobílými nápověďmi jsou ovšem také stále otevřenou výpovědí umělce, jehož unikání tvorba se klene v rozmezí sedmi desetiletí.
 
Stručný životopis Stanislava Kolíbala
Stanislav Kolíbal se narodil roku 1925 v Orlové na Těšínsku. Po druhé světové válce studoval obor užité grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, po absolutoriu pak vystudoval scénografii na pražské Akademii múzických umění. Intenzivně vystavuje od přelomu 50. a 60. let. Druhá polovina 60. let pak přinesla Kolíbalovi do té doby bezprecedentní proniknutí na mezinárodní scénu – na výstavu Scupltures from Twenty Nations v Guggenheimově muzeu v New Yorku (1967) a na expozici Between Man and Matter v Tokiu (1970). Výstavní kontakt s nejproslulejšími výstavními institucemi trvá dodnes, několikrát se Kolíbal objevil na skupinových projektech  v Centre Georges Pompidou v Paříži (1983, 1995, 1997, 2002), opětovně v Guggenheimu v New Yorku (1987, výstava 50 Years of Collecting). Byl také zastoupen na výstavě Transforming Chronologies v roce 2006 v Muzeu moderního umění v New Yorku, která přinesla exkluzivní kolekci kreseb ze sbírek této instituce. Prezentovaný  byl také na výstavách Zero, uspořádaných ze skvostné sbírky Gerharda  Lenze, například v salzburském Muzeu moderny roku 2006. Z velkých nesbírkových institucí je nutné vyzdvihnout samostatnou výstavu v hamburských Deichtorhallen v roce 2000 a z privátních galerií pětici výstav v New Yorku (1975 v Livingstone-Learmonth Gallery a čtyřikrát v Galerii OK Harris – 1980, 1982, 1985, 1987) či čtyři prezentace v mnichovské Galerii Walter Storms (1979, 1984, 2006 a naposledy na podzim roku 2013). Velké retrospektivy měl Kolíbal v roce 1997 v pražské Národní galerii a v roce 2012 v Jízdárně Pražského hradu. Z poslední doby je nutné  zmínit autorovu účast na letošní přehlídce umění 60. let pod názvem Other Primary Structures v Židovském muzeu v New Yorku.