Vycházející hvězda street artu Morley: Lidé z měst potřebují povzbudivá slova

LA je domovská základna umělce, který si říká Morley. Během několika málo let si stihl ve streetartovém světě udělat relativně velké jméno. Přestože výsledkem jeho práce nejsou žádné satirické slogany a jeho cílem nejsou obrovské zdi, jeho plakáty upoutaly pozornost Steva Lazarida a jeho společnosti The Outsiders, která se zabývá prodejem tisků a výstavami (Banksy, Blu, Invader…). Morley si na plakátech vystačí se svou postavou a textem, který konfrontuje honbu za úspěchem a uspěchaný život v LA. Na první pohled klišovité, ale originální a upřímné slogany pomáhají Morleyho tvorbě se významně odlišovat od toho, co nabízí zbytek scény. Prim hraje bezprostřednost, stručnost, humor a povzbuzení.
Jeho práce nás zaujala natolik, že jsme z něj zkusili dostat rozhovor. Povedlo se - tady je!

Pocházíš z Iowa City, studoval jsi v New Yorku, teď žiješ v LA. Jaký je obecně rozdíl mezi ulicemi, lidmi a tím, jak lidé chápou street art v těchto městech?
Neměl jsem příležitost lepit plakáty v Iowě, ale udělal jsem několik věcí v menších městech. Reakce lidí se podobají těm ve velkých městech. Rozdíl je jenom v tom, že ve velkoměstě můžeš ovlivnit daleko více lidí. Navíc je tu více lidí, kteří jdou za svým snem. Právě ti potřebují nalézt několik povzbudivých slov. A podpořit co nejvíce lidí je můj cíl. Hledám možnosti, jak to provést v co nejvíce městech.

Maluješ své plakáty ručně, nebo je děláš digitálně? 
Nejdřív si připravím kresbu fixou a naskenuju to do počítače. Pak následuje aranžování textu kolem kresby. Nakonec to zvětším a vytisknu ve FedEx Office.

Jak vytváříš své typické písmo pro každý plakát? Ačkoli na všech plakátech vypadá stejně, všiml jsem si mírných odchylek. Je to záměr?
Navrhnul jsem pár různých fontů, které používám na svých plakátech. Každý plakát navíc vyladím trochu jinak, takže všechny jsou jiné. Vizuální stránka toho, jak budou slova vypadat na stránce, jejich velikost, řádkování a tak dále, to všechno hraje významnou roli v tom, jak bude nakonec plakát vypadat.

Na tvém blogu jsem četl několik příběhů o tom, jak kolemjdoucí reagují na tvoje umění. Je to jenom náhoda, nebo se snažíš debatovat s okolím?
Nevím, jestli vyhledávám debatu. Hlavně se snažím si proti sobě nikoho nepoštvat. Chci, aby si lidé odnesli pozitivní zážitek, když mě pozorují, jak dělám. Povzbuzení, humor, soucit, rada. To je to, co chci nabídnout široké sféře publika.

Měl jsi někdy problém s vylepováním plakátů kvůli policii nebo něčemu podobnému? Považují lidé tvoje umění za zločin?
Zažil jsem už několik postrkování se zákonem, ale naštěstí to nikdy nemělo za následek, že bych se dostal do vězení. To, co dělám, je považováno za ilegální, a tak se čas od času musím setkat s lidmi, kteří nejsou zrovna přátelští. Ale většinou se odezva na mé vylepování projeví podporou nebo lhostejností.

Zajímá mě, kolik citátů z tvých plakátů je tvoje tvorba a kolik z nich převzatých od jiného autora?
Všechna tyhle hesla jsem vymyslel já. Inspiraci si beru ze svého života a svých zkušeností. Ta hesla jsou nejdůležitějším aspektem mých plakátů, takže bych nikdy nemohl citovat nikoho jiného.
A co ohledně tvého nejznámějšího kousku „Let’s fall in love like our both parents aren’t divorced“? Nezajímá mě ani tak, jestli jsou tví rodiče rozvedení, ale spíš jak jsi k tomuhle došel.
Zdá se, že sňatek je celkem vtipná věc, no. Když o tom přemýšlím, znám fakt málo lidí, jejichž rodiče nejsou rozvedení. Ti moji se rozvedli, když jsem byl hodně malý, takže určitě nemám ponětí, jaké to je mít oba rodiče v jedné domácnosti. Myslím, že naše generace má k tomuhle jevu dva různé vztahy: na jedné straně se lidé bojí jakýchkoli závazků, protože nevěří, že by jakýkoliv vztah mohl trvat. Na druhou stranu po tom závazku touží a hodlají získat něco, co zatím neměli možnost zažít. Já spadám do té druhé kategorie. Tenhle plakát je prohlášení o tom, že se chcete zamilovat, jako byste nevěděli, že láska, kterou právě vytváříte, může vyprchat. Na tom sloganu se mi líbí ta dvojí tvář. Optimisticky romantické sdělení a tvrdá realita uvnitř.

text: Martin Spurný