Velmi ostrý rozhovor: Nožíř Josef Šebesta

Jednou z věcí, které jsem si přál od sklonku dětství, byl finský nůž. Možná trochu proto, že se mi pod kůži zaryl text jedné písničky od Vlasty Třešňáka, kde o něm zpívá. Ale hlavně pro podvědomě prožívanou chlapskou symboliku, kterou už taková věc sama v sobě nese. Není to už žádná obyčejná rybička nebo „vychytaný“ červený švýcarský nožík, ale zase ještě ani žádná smrtící zbraň typu zubatého nože z filmů o Rambovi nebo vystřelovacího zabijáku z army shopu. A taky mám odjakživa vztah ke Skandinávii, i když zrovna ve Finsku jsem bohužel zatím nikdy nebyl.
 
Nikdy jsem se ale nesnažil tenhle sen splnit, ani jsem pořádně netušil, kde by se takový nůž dal sehnat. Až za mnou jednou přišel sám. Vlastně doslova. Dokonce ještě víc – sám jsem si ho vlastnoručně vyrobil. Já, dávný postrach učitelů z dílen. Naučil mě to na svém kurzu uspořádaném kdesi v lesích poblíž Kokořína nožíř Josef Šebesta. „Potřebujete jenom dvě ruce, chuť a trpělivost. Nástroje a náplasti seženu já,“ říká a možnost, jak se naučit vlastnoručně vyrobit finský nůž, nabízí dalším snivcům už za pár dní.
 
Čím tě nůž jako předmět inspiroval, že ho lidi učíš vyrábět?
Nůž, myslím si, lidi táhne proto, že je v něm neměnnost, jednoduchost, která trvá. V době kamenné vyrobili první sekeru a od té doby se na tom nic nezměnilo, ani Fiskars na tom nic nezměnil: furt je to vlastně stejná sekera. A stejně tak člověka drží nůž: vydrží dlouho, je v něm jednoduchost a zároveň spousta prostoru na práci s povrchem, designem. Každý ví, o co se jedná, a zároveň má dost možností, aby si ten nůž mohl pojednat po svém. A ještě to má dobrý časový rozměr – je to práce, která se dá stihnout za víkend.
 
Kdo si u tebe může sám vyrobit vlastní nůž?
Jde jenom o to, že se na to lidi musí pořádně soustředit a věnovat se tomu dostatečně dlouhou dobu. Mně na kurzy jezdí malí i velcí. Jakmile má člověk trpělivost, tak to zvládne udělat. Třeba i malí kluci tak kolem deseti let už u té práce dokážou vydržet. Když jsou menší, tak u nich nejde ani tak o to, že by to nezvládli rukama, ale nevydrží u toho tak dlouho.
Tenhle kurz dělám už pár let a u dospělých jsem nezažil, že by to někdo neudělal. Zcela výjimečně se přihodí, že někdo vyrobí něco škaredého, ale většinou to lidi nakonec velice dobře zvládnou. To hlavní, co na to člověk potřebuje, je určit si na to čas. Jde o to, rozhodnout se, že někde budu dva, tři dny trávit touhle prací, to mi přijde, že to je to všechno, co lidi potřebují. Nástroje a nářadí pro ně mám v dílně - stačí tak rašple, pila, vrtačka a skoro už nic navíc. Jenom ty náplasti.
 
Čím to je, že i lidi, kteří se považují za nešiky (mě nevyjímaje) nakonec obvykle udělají nože, které vypadají moc hezky?
Roli v tom hraje překvapení ze změny - jak ten proces začíná a jak nůž potom vypadá. Protože ze začátku je to jenom pár kusů dřeva a plechu, v podstatě škaredé a špinavé věci. A taky to, že k téhle práci nejsou potřeba žádné složité technologie, ani když se člověk ve finále dostává k designu té věci. I při tom mu stačí hlavně trpělivost při upravování povrchu.
Třeba při výrobě nábytku je to složitější - musíš dobře umět spoje a podobné věci, chyba se tam může vymstít, ale nůž ji docela toleruje. A hlavně jeho materiál po vyleštění vypadá krásně - vyleštěné dřevo je super, vyleštěné kovy taky. Samotný materiál v sobě má potenciál, být krásný, stačí ho „jenom“ takto udělat.
A taky je to tím, že lidi to ze začátku vůbec nevědí. Už ztratili zkušenosti s takovým materiálem. Netuší, že tohle se dá u dřeva a kovu zařídit, opracovat, vyleštit. Proto je výsledek obvykle velmi mile překvapí.
 
Tvoje kurzy jsou zajímavé tím, že se na nich často potkávají rodiče a děti, a to nejenom mladí tatínci se svými špunty, ale třeba i důchodci s dětmi „v nejlepších letech“. Čím je zrovna tahle zkušenost spojuje?
Lidi různých generací se obvykle nepotkávají tak, že by spolu dlouho intenzivně byli v kontaktu a bavili se o různých věcech a rozebírali je. Na chvíli se občas potkají – a co vlastně spolu? Já si pamatuju, že můj otec moc nemluvil, a když jsme byli ve vinohradě, tak jsme spolu něco dělali a pak o tom krátce promluvili. To, že jsme tam byli spolu a dílo bylo společné, to je podle mě základ určitého druhu komunikace, který buduje, formuje vztah. Společná práce umožňuje, abyste se spolu chvilku bavili a přitom něco dělali. Koukáte se vedle sebe a vidíte, že ten druhý to dělá taky. Tohle stačí a je v tom i aspekt „pomalého času“, který se měří jinak než v běžném zaměstnání. Postupně se to odvíjí, vzniká z toho nějaká jiná kvalita, vztah.
 
A co takovéhle neobvyklé setkání různých generací jeho účastníkům dává?
Mladí kluci tady své otce můžou vidět pro něco zapálené a v plné síle. Chlapi, když něco dělají, u toho vypadají dobře. Kluci vidí, že se jim něco povedlo, vidí je pracovat s vrtačkou, s rašplí a třeba s dlátem – vidí své otce v silné pozici. Dělám často taky kurzy pro manažery, ti jsou v práci v nějaké intelektuální nebo řídící funkci a potom přijdou domů a bývají neurotičtí. Děti je proto obvykle vidí buď vzteklé, nebo jak se za notebookem připravují na nějakou poradu. Nebo třeba jdou s drahou taškou hrát golf anebo do posilovny, aby se zase vybili. Ale děti je nevidí v klidné a činorodé poloze.
A tyhle kurzy jsou naštěstí víkendové, takže takovýhle člověk opustí své obvyklé místo, odjede jinam a věnuje se úplně jiné práci. Je to vidět, když sem občas přijede nějaký ředitel firmy. Svůj bourák zaparkuje venku a tím, že jsou tady v dílně všichni v montérkách a špinavém tričku, tak mezi nimi není vidět žádný rozdíl. Všichni si hned tykají – taky co jiného, vždyť už během prvních pěti minut část lidí krvácí, jak se pořežou od ostrého nože. No a ten obraz, když synek vidí svého otce v tvořivé činnosti, se do těch děcek musí dobře vtiskávat.
 
Nůž ale není jen nějaká obyčejná věc. I když se tak třeba tváří, při jeho výrobě se i šikovný člověk párkrát řízne a přitom si musí uvědomit, že je to nebezpečná zbraň. Dělat nože, to není jen tak něco jako třeba vyšívání…
Ty nože, co děláme, za zbraně moc neberu. Mají v sobě spíš pracovního ducha. Je to menší nůž, zdobný, podle mě se těmto nožům moc bojovat nechce. Vysloveně bojové nože mají jiný hrot, jsou agresivnější - vezmeš ho do ruky a cítíš, že je dělaný s jiným záměrem. Ale tyhle takové nejsou, jsou dělané tak, aby se s nimi pracovalo.
Kdo s tím chce bodat a zvrhnout to ve válku, v násilí, tak může, ale nůž sám o sobě takový není.  Navíc si myslím, že teď nežijeme ve světě, kde se lidi řežou. Zatím. Boj zblízka nám už vypadl ze zřetele. Když držíš nůž, tak si přece nepředstavíš, jak se s ním lidi vzájemně řežou. Kromě nějakých akčních filmů, ale i děti, když se na ně dívají, dobře chápou, že to jsou jenom obrázky v televizi.  Že to není realita.
Co je ale při výrobě nože s dětmi potřeba, je počítat s bezpečnostním rizikem. Děcka se musí vychovávat. Musí se jim říct, jak s nožem zacházet: aby řezaly od sebe, aby nedělaly blbosti, aby s ním neběhaly.
 
Proč k výrobě svých nožů používáš právě finské čepele?
Je to nejen finská, ale i švédská ocel. Je ze Skandinávie - jednak proto, že tam mají tradici ve výrobě nožů, a kromě toho tam vyrábějí nože pro nožíře i polotovary pro lidi, co s nimi dělají dál. Je to ověřené a je to kvalitní, člověk se k tomu lehce dostane a čepele jsou špičkově udělané, takže se na ně může spolehnout. Laik i člověk, který to zkouší znovu, by zrovna tohle měl nechat na profíkovi a věnovat se designu střenky.
 
Která část procesu výroby nože tě baví nejvíc?
Je to večer, když skončí denní práce, ale nůž se ještě další den bude dodělávat. Lidi už se ze společné práce trochu znají a chtějí být přátelé. A je to zvláštní chvíle setkání s chlapama. Myslím, že je pro ně důležité, že spolu můžou sedět a ty můžeš sedět s nimi a přitom ještě něco „šudlit“ v ruce - brousit povrch nože nebo šít něco do kůže na pouzdro a přitom poslouchat, co říkají ostatní. Můžeš se přidat a pak se zase jen soustředit na svou práci. A právě ona ti umožňuje tenhle kontakt. Kdybychom jenom seděli u stolu, tak je to horší, obyčejnější - někdo je trošku bokem, někdo tam víc září, ale takhle jsou všichni v té skupině přítomni ještě skrz ten předmět. A lidi se tam nakonec večer u vína „scuknou“ vždycky.