Velký rozhovor s Pastou nejen o české výtvarné scéně

Pasta se z grafiťáka vypracoval na asi nejvíc frčícího současného českého umělce. Jeho výstava v Mánesu a následná mediální smršť trend jen potvrdily. Co ho vlastně baví a motivuje? Kam jde?
 
Výstava v Mánesu byl na české poměry neuvěřitelný úspěch. Čím si ho vysvětlujete?
Je to určitě tím, že výtvarný umění dělám relativně dlouho, kontinuálně a snažím se to dělat poctivě, pořádně, což se v Čechách až tak moc neděje. V mým případě hrál roli i prostor v Mánesu, který má nějaké jméno, historii, je strategicky umístěnej, a taky zafungovala šuškanda. Hlavně na síti.
Asi poprvé za mojí kariéru zafungovaly sociální sítě tak, jak si myslím, že by měly fungovat. Ale ne vždycky mým přičiněním. Kromě toho si myslím - a tím určitě potěším svoje kritiky- že moje umění je přístupnější a stravitelnější pro širší publikum. Nemám potřebu trápit závity svých inteligentních diváků. Nedělám umění pro umění, který je zahleděný do sebe. Mým cílem je lidi pobavit: třeba že pochopí – a udělá jim to radost – symboliku nějakého díla.
Jak moc vědomě mixujete zábavu a kritičnost, která je ve vašich dílech také dost čitelná?
To asi nejde moc rozdělovat. Určitě jsou díla, která jsou vědomě zábavná, hezká, která se líbí, prostě mě tak napadla – to je třeba případ instalace Lollipops. To je taková čistě formální věc – což zase v Čechách vyzní dost negativně, ale nemůžu za to, že v jistých uměleckých kruzích je tohle důvod ke kritice. Mě to nechává chladným.
Máte pocit, že v Čechách je umění do sebe zahleděné víc než ve světě?
V cizině je to stejné, ale je to tam zdravě vyvážené i uměním, který není elitářské.
S jakou další kritikou se setkáváte, třeba od jiných výtvarníků?
Známí výtvarníci mi samozřejmě nic neřeknou (smích). Když mě nepochválí, tak nic neřeknou...
Co třeba, že někoho kopírujete?
To naštěstí ne. Občas někdo vybalí něco s Warholem, o sítotisku...asi dvakrát jsem se setkal s tím, že to, co dělám, připomíná dotyčnému Jeffa Koonse. Ale to je úplně mimo! Plošné malby dělá strašná spousta výtvarníků, a jestli někdo zná jenom Koonse, kterej je slavnej a je vidět, pak je to těžký...
Já to vůbec neřeším. Každej, kdo se trochu vyzná, ví, že je to blbost. Já používám různý kombinovaný techniky a každá samostatně může něco připomínat. Je to ošemetný: když si vezmu kohokoliv ze současný český výtvarný scény, tak najdu aspoň pět Američanů, který dělají podobný, nebo dokonce zaměnitelný věci.
Je někdo, ze současných výtvarníků, kdo vás momentálně hodně baví?
Na tohle nerad odpovídám: Přesně to navádí k tomu, aby se toho někdo chytnul a vítězoslavně mě usvědčil. Na druhou stranu, mně to může být úplně šumák, jedu si svý, poctivě makám, a nějaká nesmyslná konfrontace je mi ukradená... Mám rád Kinteru, Černého, z těch starších mě hodně baví Dokoupil. Z cizích dědků Claes Oldenburg, trochu míň známej umělec ze zlatýho období popartu. Baví mě David La Chapelle nebo Hirst – i když to jsou jména, který v Čechách nemůžete ani vyslovit. Nebo Neo Rauch, který dělá nádherný, neskutečný věci.
Lidi jako Damien Hirst nebo Jeff Koons asi dráždí kritiky tím, že fungují vlastně jako firmy: jejich nápady vyrábí placené týmy lidí, další týmy manažerů je pak prodávají a dělá marketing. Oni sami – jako šéfové korporací – inkasují milióny...nevyčítají jistou „komerčnost“ i vám?
No samozřejmě! Stále tu panuje představa o umělci tvořícím v koutku svého ateliéru a živícím se dlažebními kostkami...
Což nejste...
Rozhodně ne.
... a děláte i spoustu obchodně využitelných aktivit, jako třeba návrhy pro českou módní značku Marshal Apparel...
Což je ovšem velmi nekomerční aktivita, protože za Marshal Apparel stojí můj kamarád Jirka Maršál, který všechno vymýšlí v malém studiu v Holešovicích.
... nebo obaly na mobily, iPady, velkoplošné malby na fasády...
To je pravda a jsem za to rád, protože to dělám dobře, poctivě, a dost si za tím stojím. Většina výtvarníků mi na mejdanu po pár dvojkách běžně poklepává na rameno a říká: Hele Pasto, ty vole, stejně to děláš nejlíp! A pak zase někde nejsem, oni si tam otevřou krabicák a říkají: Ty vole, Pasta to je hroznej dement, jak to všude tlačí. Takže tak. Ale nespláchl bych to s tím, že je to jen obyčejná závist, je to složitější. V hloubi duše chce každej prodávat a bejt zastoupenej ve sbírkách. Bohužel se nenosí říkat to nahlas.
 
POTÍŽ S AGENTY
Máte vlastně v Čechách agenta?
Nemám a nikdy jsem neměl. Vždycky jsem samozřejmě s někým spolupracoval, asi nejtěsněji s Petrem Hájkem z Chemistry Gallery. S ním jsme rostli společně, on jako galerista, já jako umělec, ale v určité fázi se to už nějak zastavilo. V současné době si jdeme každý svou cestou.
S agenty je v Čechách potíž: nejsou. Agent by si měl brát provizi za to, že se o vás stará, že vás propaguje, shání vám aktivně kupce, a já bohužel tady na nikoho podobnýho nenarazil a obávám se, že tu ani nikdo takovej není. Je tu pár galeristů, jako třeba DSC Gallery, který jsou asi nejblíž profesionální úrovni ve světě, ale zbytek je jenom kupčení a přeprodávání.
Kdo si v Čechách kupuje Pastu? Dá se říct, že to je nějaká specifická skupina lidí?
Vesměs lidi z byznysu, kteří mají peníze. Častěji mladší lidi, v něčem úspěšní, a který navíc baví umění. Lidi, co mají blízko k designu, reklamě, právníci...vesměs Češi, ale i dost cizinců žijících v Čechách. Zahraniční klientelu nemám, jsem zaměřený spíš na Českou republiku.
Mluvíme spolu těsně před vaším prosincovým výletem do USA, máte v Americe i nějaké „profesionálními“ plány?
Je to hodně pracovní cesta. 1. prosince začíná v Miami veletrh Art Basel Miami Beach, asi největší veletrh na americkém kontinentě. Zaprvé jsem tam nikdy nebyl a dost mě to zajímá. Navíc to pro mě bude obrovská příležitost vidět ten nejvyšší level profesionality. Samozřejmě čeští geleristé a obchodníci tyhle akce znají a jezdí na ně, ale mezi umělcema to povědomí takový není. A zase jsem slýchal takový ty pejorativní poznámky: No jo, Amerika! Já tomu vlastně nerozumím! Proč je to u nás v Čechách pořád tak do sebe zahleděný a přezíravý vůči všemu ostatnímu! To neustálý opovržení, když se někomu něco povede! Možná právě tohle spojuje moje klienty: líbí se jim na mojí práci, že se snažím o kvalitu. Na vernisáži mi pár sběratelů a kupců řeklo, že měli pocit, jako by se ocitli někde na Manhattanu. A pro mě to byla úplně největší pocta, jakou jsem kdy slyšel! Jsem moc rád, že jsou lidi, kteří to dokážou vidět a ocenit.
 
VKUS NENÍ NA PRODEJ
Člověk se asi těžko pere s českou provinčností.
Je to složitý: u nás je největší Mekkou alternativního umění Berlín. Nic proti, je to krásný, super město, ale ruku na srdce: je to takový hipízácký. A to se tady holt líbí, takový to do it yourself. A když někdo dělá umění dobře a profesionálně, je potřeba to poflusat. Výsledkem toho je hipsterka z TV seriálu Kmeny, která nedokáže rozeznat kytky od výtvarný instalace. Na druhý straně pak zase milionář, který si myslí, že si koupil vkus, ale nekoupil, protože ho nemá. Nic mezi tím.
Zabýváte se i něčím jiným, než jen výtvarným uměním? Kde třeba berete inspiraci?
Já se tím výtvarnem zabývám tak strašně moc, že vlastně nic jinýho nedělám. Mně se za posledních pět let nestalo, že bych měl hotovo. Dělám toho moc. Každý den, i o víkendech, ty mně ostatně vyhovují nejvíc, nikdo vám nevolá, je klid.
Vyrábíte si všechno sám, nebo máte pomocníky?
Dělám tak třicet procent práce, mám stálý okruh lidí, se kterýma spolupracuju už dlouho, a potom si ad hoc najímám lidi, který se mnou dělají na konkrétním projektu, jako byl třeba Mánes.
Máte pocit, že se pořád učíte?
Neustále. Rozšiřuju si obzory i třeba v různých řemeslných technikách. Ale co se učím ze všeho nejvíc, to je asi práce s lidmi. Lidi jsou klíč, tam je všechno. Jakmile máte kolem sebe špatný lidi, tak i výsledek je špatnej, a vy se utrápíte k smrti. Každý den dokolečka řeším, jak někdo někdo něco udělá blbě, nedodrží, lže...to úplně nenávidím! Lidi v Čechách se strašně bojí říkat pravdu, a přitom by se všem stranám ulevilo!
I když jste už dneska někde jinde, sledujete vývoj na vaší bývalé graffiti scéně?
Jo, sleduju, samozřejmě.
A pokud jde o street art, líbí se vám prorůstání různých jeho forem do jiných žánrových oblastí, mám na mysli třeba Banksyho parodii na zábavní park nedaleko Bristolu...
Banksy je momentálně světová hvězda, on už ze streetartový kategorie vystoupil dávno. Je to i můj případ: když se mě někdo zeptá, jaký je rozdíl vystavovat v galerii a dělat graffiti, tak mám pocit, že se snad zbláznil. Už patnáct let nedělám nic jinýho, než řeším výstavy v galeriích! Ale graffiti mám pořád rád a baví mě, že se neustále posouvá dál, že ten potenciál prokazatelně má. Tím spíš, že v dnešní době, zahlcený elektronikou a informacemi, je čím dál těžší udržet si nadšení.
My, co jsme v devadesátých letech začínali, jsme neměli vůbec nic a writerství pro nás bylo vším. I spreje pro nás byly obrovskej majetek. O to víc obdivuju dnešní kluky, oni dneska musí vynaložit mnohem víc nadšení a vůle sami od sebe.
 
TALENT? PŘEŽITEK.
Když je dneska všechno tak snadno dostupné a x krát vyzkoušené, máte představu, kam se výtvarná scéna ještě může posouvat dál?
Přiznám se, že o tom tak úplně nepřemýšlím, ale umění se každopádně musí snažit přicházet s něčím novým, ještě víc šokujícím. Dávat věci do nových kontextů. Je to částečně o štěstí, mít dobrý nápad. Ani bych tomu neříkal talent. Ostatně pojmy jako talent, výtvarný umění... to je pro mě něco naprosto přežitýho. Ten vývoj je až agresívně rychlej a běžný věci nemají moc šanci vyniknout.
Jak vás napadl ten název, Last Day in Paradaise?
Na výstavě v Mánesu jsem ukázal jistý druh líbivosti. To je můj záměr: dělat hezký věci, který říkají nepříjemnou pravdu. Poslední den v ráji není zkrátka žádná procházka růžovou zahradou, ale s mýma barevnýma věcma to může být snesitelnější. Já už i v době, kdy jsem zdaleka nebyl tam, kde jsem teď, bydlel jsem v malý garsonce a nic neměl, tak už tehdy jsem cítil, že žijeme v naprostým ráji, blahobytu, a měli bychom si to uvědomovat, vážit si toho. A měli bychom projevovat víc pokory vůči těm, co nemají takové štěstí. Taky by se mohlo lehce stát, že o to jinak přijdeme.
www.facebook.com/PASTAONERfanpage