Trentemøller: Jsem unavený z nálepky DJe

Svérázný Dán, který je charakteristický svou zadumanou a místy až melancholickou hudbou, si nepřeje nadále být označován jako DJ a už vůbec nechce hrát techno v klubech. Poslední album Lost nasvědčuje tomu, že se Anders ubírá rockovější cestou. Do klubu Roxy letos přijede úplně poprvé a my jsme se při té příležitosti zeptali na několik otázek nejen o jeho probíhajícím turné. 
 
 
Je pro mě velkou poctou dělat rozhovor právě s tebou. Máš se teď dobře?
 
Mám se výborně! Jsme právě na turné po Evropě a velmi si to užívám. 
 
Sotva uplynul rok od vydání tvého posledního alba Lost a už jsi vydal i novou verzi Lost Reworks, která je plná remixů od dalších talentovaných umělců. Jak se nápad zrodil? 
 
Ve skutečnosti to byl nápad švédské zpěvačky Jenny Wilson, která se mě zeptala, jestli by mohla udělat cover verzi skladby Candy Tongue, a já jsem na to přikývnul, protože její produkce a hlas jsou mi hodně sympatické. Probudilo to ve mně nutkání oslovit další producenty, a tak vlastně vzniklo celé album...
 
Jakým způsobem jsi oslovoval producenty ke spolupráci? Tipuji, že to jsou tví přátelé...
 
Přesně tak, buď jsou to mí přátelé, nebo zkrátka umělci, kterých si opravdu cením.
 
A jaký to je pocit, když Trentemøller remixuje Trentemøllera? 
 
Je to pro mě především zábava pracovat na hudbě a vytvářet tak další a další verze.
 
Jako dánský občan jsi pravděpodobně také pyšný na svou zemi. Viděla jsem mnoho dokumentů o tom, že je to nejlepší místo pro život a že vy, Dánové, jste statisticky nejšťastnější národ na světě. Cítíš se taky tak?
 
Jo, to máš pravdu, miluji Dánsko a je to tu skvělé pro život, ale cítím zároveň potřebu vycestovat někam jinam. Rád bych třeba žil několik let v New Yorku, je to skvělé místo i z uměleckého a hudebního hlediska.
 
Máš nějaké oblíbené podniky v Kodani?
 
Dávám přednost menším barům a klubům. Pokud jde o větší podniky, rád zajdu do klubu Vega, který je skvěle ozvučený a hraje tu řada dobrých skupin.
Jak vnímáš politickou situaci ve vaší zemi? Dočetla jsem se, že teď procházíte mnoha změnami. Dokonce si i pamatuju, že jsi sympatizoval se skupinou Pussy Riot....
 
Bohužel zde i nadále vítězí pravice, která často diskriminuje imigranty. Co ale musím podotknout, najdou se zde i politici, kteří otevřeně podporují práva leseb a gayů.  Jsem rád, že se tak nikdo nemusí obávat ukazovat svou orientaci na veřejnosti a nebýt za to trestán. 
 
Kromě toho, že produkuješ hudbu, máš vlastní label In My Room.
 
Tento rok jsem vydal jenom jednu umělkyni, Dorit Chrysler, takže ve většině případů se to týká pouze mé vlastní produkce. 
 
Co tě vždy přiměje k tomu, abys stále vydával další a další hudbu? 
 
Je to pro mě obrovská vášeň! Vážně si neumím představit život bez hudby! 
 
Čím by ses živil, když ne muzikou?
 
Určitě něčím stejně tak kreativním. Třeba bych mohl malovat, fotit, psát...
 
Já si upřímně užívám i tvé DJské selekce, hlavně post-punkové pasáže, které tak trochu dávají jiný rozměr celému setu... 
 
Díky moc! Ale musím se ti upřímně přiznat, že se teď chci soustředit na svou tvorbu se skupinou a jsem už unavený z té nálepky DJe. Rozhodl jsem se, že už budu jenom hrát živě.
 
A předpokládám, že jako fanoušek Toma Waitse, Patti Smith a dalších významných hudebníků, bys určitě rád také prožil svůj život v Chelsea Hotelu...
 
Ha ha, tato hudební éra má určitě něco do sebe, ale nerad se vracím do minulosti, pokud jde o tvorbu samotnou. Bylo to tehdy fajn, ale teď je zase jiná doba, která si žádá nová jména a novou hudbu, že? Myslím si, že je důležitější mít příběh, o který se chceš podělit... A to já mám!
 
Mimo jiné si myslím, že okolo tebe se točí spousta dalších velmi talentovaných lidí, kteří dodávají celé tvojí show zajímavý kontext... Mluvím o Marii Fisker, Dorit Chrysler, The Raveonettes a nebo taky o Henriku Vibskovi... To jste tak talentovaná země, nebo se všichni scházíte na stejném místě?
 
No já si myslím, že v každé zemi je mnoho dobrých a talentovaných umělců, nejenom u nás. Ale ano, myslím si, že v Kodani se rodí spousta výjimečným lidí, kteří se pohybují v různých sférách a navzájem si pomáhají a vytvářejí zajímavé projekty. Je opravdu důležité zůstat pozitivní a otevřený vůči novým možnostem.
Jinak co se týče Henrika Vibskova, moc se mi líbily kostýmy, které pro vás navrhl při příležitosti festivalu Roskilde v roce 2009. Budete i nadále spolupracovat?
 
Henrik nám nevytváří jenom kostýmy, ale celou naší stage! Takže vše, co vidíte při show, navrhl on.
 
Jaké bylo turné s legendárními Depeche Mode?
 
Naprosto úžasné a opravdu šílené... V dobrém slova smyslu! Depeche Mode je skupina, kterou jsem poslouchal už jako teenager, a byla to pro mě neuvěřitelná pocta být na pódiu spolu s nimi. 
 
Do Prahy se chystáte poprvé, což je po tolika letech skoro až vymodlená akce. Viděla jsem vás hrát dvakrát v Kodani a vždycky jsem odcházela plná dojmů. 
 
Ano, je to úplně první show, kterou v Praze odehrajeme. Neskutečně se těšíme! 
Vždycky máme samozřejmě připravený nějaký set list, který je pro nás takovou berličkou, ale chceme zároveň i improvizovat a vytvářet tak unikátní atmosféru na každém koncertu. Myslím si, že koncert od koncertu se naše improvizace zlepšuje... A to mě těší!
 
Tvou asi nejhranější skladbou je Miss You, kterou už musí znát prakticky každý, kdo zná tvé jméno.  A všimla jsem si, že tu skladbu hraješ na každém koncertu... Chce to slyšet publikum, nebo je pro tebe ta skladba tak speciální?
 
Je to pro mě velmi výjimečná a dá se říct, že i osobní skladba.  Pokaždé, kdy začnu hrát první tóny, všímám si, co to dělá s publikem a je to neuvěřitelně krásný moment, kdy všichni zpomalí, zamyslí si a tiše naslouchají jemným tónům. Pro mě je to velmi sentimentální!
 
Díky moc za tvůj čas a doufám, že se vám Praha bude líbit!
 
Trentemoeller
2.10, Roxy, Praha
FB
 
text: Natalie Kuznecova