Transmusicales: Skvělý hudební festival v Rennes přitáhl mezinárodní publikum i desítky kapel zdaleka

Rennes má být na co hrdé.
36. ročník festivalu, který začal jako malá studentská legrace, "protože s ekolem nic nedělo," je nadále silný. Kromě toho, že je silný umělecky, protože nad kvalitou bdí celé ty roky jeden chlápek (Jen-Louis Brossard, sympatický usměvavý strýček), je ostatně i důležitou položkou v ekonomice regionu: zaměstná spoustu lidí, kteří dostanou peníze za desítky tisíc člověkohodin práce. Přitáhne publikum (letos opět vyprodáno) a účinkující, kteří naplní hotely a bary a nakoupí si tu vánoční dárky a regionální dobroty. To všechno tak nějak bokem, protože to, co vidíte navenek, je pohoda a zábava.
Jezdím sem už roky a duch zůstává - jediné, co se mění, je nutnost pořádat většinu aktivit za městem na letišti. Původně to bylo provizorium, když se opravovala sportovní hala v centru, kde hrály velké kapely. Nemyslím, že se do města akce vrátí, respekive, že k odpolendíma  podvečerním představením v klubech, kde původně proíhala klíčová část festivalu, přibydou večerní a lidí nějak ubude a - - - ne to nepůjde. Dlužno dodat, že haly na letišti jsou natolik zútulněné a hezky odekorované (desítky a stovky lampiček a kytek a dřeva a koberců a dalšího textilu), že je tam docela hezky. 15-20 minut cesty kyvadlovým budem a zejména čekání na něj je poněkud utrpením, tedy pokud nejste 20letý opilý Bretonec, pro ty je to ohromná sranda a soutěží v hýkání a jiných alotriích se rádi účastní i ti, kteří chvíli poté dichaplně konverzují na složitá témata. V narvaných autobusech se huláká a fotí a kouří  a zaměstnanci dopravního podniku to sledují s úsměvem. 
Na místě se hejkalové rozptýlí do hal a fronty už nepotkáte (zaplaťpánbu, čekání u vchodu nic moc) a můžete si to tedy užít, i když nesoutěžíte. Dobře tak. Páteční večer byl solidně nabitý a opět se ukázalo, že pokud se zaměříte na kvalitu, nepotřebujete vždycky dodržovat obvyklé postupy, jako jsou velká jména kapel a celebrity obecně. Za celý páteční večer byl jediným známějším umělcem Roné - milý hoch věnující se spíš poslechové elektronice. Před několika lety začal být známý mezi lidmi "od fochu,", na svpu tehdy ještě myspace stránku si jeho  písničku dal třeba Robert del Naja z Massive Attack (to to letí, myspace už je dneska fosílie:). Roné se nijak drmaticky nevyvinul, ale zní pořád příjemně: nová deska Creatures se poslouchá dobře, stejně jako koncert, i když na něm vynikne fakt, že zas až tak senzační talent to není. Bavit hodinu halu narvanou lidmi, notabene když ti lidi chtějí energii, není snadné, a Ronému po půlhodině čím dám tím stejné, i když melodické a hezké hudby utekla snad čtvrtina. 
Tanečnějším partičkám se u nemslouvavého publika vedlo lépe, brazilští Metá Metá nadchli. jejich hudba se pohybuje mezi více žánry, ale pod všemi z nich jede samba. Díky ní jsou návštevníci pořád usměvaví a rozhoupaní, ať ten zbytek směřuje k Africe nebo rocku. 
Zdání klame a názvy taky. President Bongo není žádný veselý chlápek s bubny ani politik, ale nenápadný islandský DJ. Hraje jakýsi melancholický house a trošku techna. Pohoda. Ti hodně zasvěcení vědí, že je členem GusGus a remixoval Björk a Sigur Rós. Jeho přezdívka s ezrodila, když se vrátil z Afriky, kde byl zrovna zvolen Omar Bongo prezidentem a náš Islanďan si přivezl propagační trička, ve kterých chodil a kámoši mu začali říkat Prezidente. "Na Islandu je taková tradice, že si nemůžeš vybrat svoje DJ jméno. Musí se použít přezdívka, kterou ti někdo dá," vysvětluje. Aha, to otvírá spoustu plánů pro našince...
Resumé festivalu a info o dalších kapelách přineseme po víkendu.