Transmusicales: festival par excellence

Už 32 let se v bretaňském městě Rennes koná festival, který se vymyká průměru a šedi po mnoha stránkách. Byli jsme se na něj podívat a také se od organizátorů dozvědět, jak to, že to pořád tak klape.
VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ
Transmusicales (někdy uváděný jako Trans-musicales nebo Trans Musicales) je festivalem primárně hudebním, ale vždy ho doprovázejí i výstavy a další aktivity. „Polovinu našich příjmů tvoří peníze ze vstupného a z barů, polovina jsou dotace. Ty dostáváme i díky práci s veřejností; máme koncerty ve školách, ve věznicích, zveme novináře,‟ vysvětluje Béatrice Macé, jedna ze dvou hlav festivalu. Tou druhou (a také zakládající) hlavou je sympatický Jean-Louis Brossard.  Zatímco Béatrice řeší peníze a propagaci, on dělá program. „Festival jsem rozjel, když mi bylo asi dvacet. Žil jsem muzikou. Pozval jsem lokální kapely a vstupné dal každý takové, jaké chtěl,‟ vzpomíná. Plánoval už tehdy, že jeho akce bude mít mezinárodně pověst jednoho z nejzajímavějších festů vůbec? „Tímto způsobem jsem nikdy nepřemýšlel,‟ řekl protisedi.cz. „Miluju hudbu a celá věc mě zajímá z uměleckého hlediska, nejde mi o to, abych prodal co nejvíc lístků.‟
 
Vtipné je, že festival je v podstatě vždycky vyprodaný. A to na něj málokdy přijíždějí známá jména - sází na kvalitu a ne na to, kolikrát je kdo vyfocen polonahý v lesklých časopisech. V minulosti se často podařilo pozvat kapely, které se staly slavnými až několik let poté (Björk, Nirvana), poslední roky se spíš jedná o hudebníky, keří jsou skvělí, ale třeba navždy zůstanou klubovými atrakcemi. Loni byl největší hvězdou projekt The Whitest Boy Alive, letos přijela o něco slavnější M.I.A. a také Janelle Monáe. M.I.A. přitáhla až nepříjemně se deroucí dav, takže slyšet ji bylo fajn (kupodivu naživo hodně připomíná mladou Siouxsie), ale vjemy z opilců cpoucích se hlava nehlava náhodnými směry nebyly nic moc. Lepší mix hudebního zážitku a pohody, jaká se jen dá zažít v neútulném hangáru (festival nabobtnal tak, že se hlavní program z haly v centru odstěhoval desítky kilometrů za město), nabídla Janelle Monáe. Neuvěřitelně charismatiská útlounká Američanka provedla nadšené publikum soulovými odkazy, swingem i moderními žánry a ještě člověku dovolila zasnít se při táhlých skladbách, které byly skoro a capella. Parádní.
ULIČKA ŽÍZNĚ
Jakkoli je hlavní program - tedy ten, který se anoncuje na letácích - umístěn do hal za městem, je toho k vidění hodně i v samotném Rennes. Což je dobře, protože přes všechnu snahu zútulnit hangáry koberci a super svítidly jsou to pořád jen haly, zatímco Rennes je krásné, staré, pitoreskní město. Jeho centrum nabízí divadla, kluby, kde se také hraje, a především nádherné hrázděné domy - křivé, roztomilé a hlavně živé. Ve většině z nich je dole malý obchod nebo bar, kde se paří dlouho po půlnoci. Největší koncentrace malebných náleven je v ulici přezdívané Ulička žízně (Rue de la Soif) nebo Opilá ulička. Oficiálně se jmenuje Rue St. Michel, má dokonce i svou facebookovou stránku. Ať je festival, nebo není, bary a restaurace na Rue St. Michel poctivě slouží svému účelu a ty krásné křivé domečky nad nimi tak může obdivovat mnohonásobně více lidí, než kdyby z nich někdo udělal nějaký skanzen.
TRANS ČÍNA, TRANS BRNO, TRANS RUSKO
Transmusicales kromě Bretaně, kde se pod vedením Béatrice pořádají třeba turné nových kapel, které lidé z festivalu objevili, expanduje i do ciziny. „Dělali jsme Transmusicales v Rusku,‟ říká Jean-Louis. „Moskva, Petrohrad... byla to síla. Dalo hodně práce sehnat ty správné lidi, vybrat místa konání atakdále, ale stálo to za to,‟  vzpomíná s náznakem "ufff!" v hlase. „Další naší zahraniční akcí byla Čína. Udělali jsme tam první hudební festival vůbec. Všechno bylo velmi kontrolované. Na deset tisíc lidí tisíc policistů.‟ Směli ti návštěvníci vůbec tancovat? „Ano, a ve finále tancovali i ti policajti. A na konci všichni brečeli dojetím, to byla prostě nádhera,‟horuje. „Není možné takovéhle věci pořádat moc často, na to nestačíme, ale uvažujeme, že bychom rádi do Jižní Ameriky či Afriky - někam, kde zrovna moc hudby není, bychom rádi přivezli muziku, která je dobrá.‟
 
Mimoto se konají i menší výběžky Transmusicales. Jeden z nich proběhl i v Brně na Flédě. „To byla jedna z našich nejlepších akcí,‟ říká Béatrice. „Ten klub je ohromně zajímavý a s lidmi z Flédy se spolupracovalo opravdu skvěle. Bylo vyprodáno a kromě francouzské muziky zněla i ta česká, což přesně odpovídá našemu konceptu.‟ 
FUTUR
„Přesný program dalšího ročníku ještě nemáme, ale v každém případě bude Transmusicales i další rok,‟ uvádí Jean-Louis. A rozhodně opět v zimě. „Já mám totiž rád světla. Proto dělám festival pod střechou. Když hraje kapela ve čtyři odpoledne na plném slunci uprostřed léta, nedá se s osvětlením čarovat zdaleka tak dobře, jako tady  u nás,‟ vysvětluje. Zajímavé je, že při tom vypadá úplně stejně nadšeně jako na archivním videu z doby, kdy mu bylo dvacet a festival řídil ze svého skromného pidibytečku přeplněného deskami a plakáty. Jak vidno, splnit si sen může sice dát hodně práce, ale  ta se vyplatí. „Děláme sice pořád to samé, ale ve skutečnosti je to jako mít každý den jiný job. Je to super,‟ usmívá se Beatrice mezi 998. a 999. zazvoněním svého iphonu a není nejmenšího důvodu nevěřit každému slovu, které říká.
Stránky festivalu jsou na http://www.lestrans.fr
Facebook: zde
Profi fotky na http://www.flickr.com/photos/transmusicales/