Tip na výstavu: Pokoj pro Petrboka

POKOJ PRO PETRBOKA  /2. 5. - 11. 5. 2014/
Společná výstava ateliéru Kresby Jiřího Petrboka, Akademie výtvarných umění v Praze v rámci přehlídky POKOJE #2
Pokoje, Cihelná 4, Praha 1
kurátorka výstavy: Šárka Koudelová
vystavující: Michal Drozen, Ondřej Roubík, Ondřej Boušek, Jiří Baštýř, Štěpán Dlouhý, Šárka Koudelová, Anna Krajčová, Andrea Lédlová, Renata Cziroková, Kristina Láníková, Miroslav Šeda, Pavla Škrletová, Jozef Čižmár, Adriana Sarnová, Gabriela Slaninková, Hana Süssová
 
Je pochopitelné a nepřekvapivé, že se většina ateliérů během příprav vlastních skupinových výstav a jiných podobných přehlídek, uchýlí ke hromadnému shrnujícímu řešení, které je spíše gestem vyjadřujícím celkový náboj či myšlenkové směřování pedagogem vedených studentů. Vzhledem k přirozené nedospělosti a případné nevyhraněnosti studentských prací se takové řešení zdá být jediným přijatelným způsobem prezentace, se kterým je možné z celé situace vyjít se ctí. V ateliéru Kresby Jiřího Petrboka jsme se rozhodli postupovat cíleně proti tomuto zjednodušujícímu řešení a naopak jít riskantně „s kůží na trh“.
 
Koncepce, která určovala kurátorský výběr prací i podobu instalace, přímo vyplynula z nevyhnutelných časo–prostorových souřadnic. Je nestrojeně postavená na průniku neideální podoby přiděleného výstavního prostoru s faktem, že vedoucí pedagog ateliéru hledá bydlení. Jak bez skrupulí říká název výstavy, myšlenkovou podstatou prezentace je symbolicky zařízený Pokoj pro Petrboka. S nadsázkou tedy můžeme říci, že se i přes možnou neucelenost prací jedná o „site and time specific“ instalaci. Prostor, skládající se ze dvou místností v neupraveném stavu, přímo vedl k záměru vytvořit v zadním pokoji s velkým množstvím elektrických rozvodů, trubek a dalších „negalerijních“ rušivých atributů, takzvaný pokoj noční. Tj. jeho obyvateli dobře známou místnost, ovšem imaginací a vlastním podvědomím posunutou do zneklidňující, lehce děsivé roviny, kdy za každým stínem vidíme znepokojující obrazy a setmělé stěny samovolně ožívají. Zároveň jsme jednoduše získali platformu pro účelné zapojení prací vyžadujících tmu či šero, kterých možná trochu překvapivě v ateliéru Kresby vzniká poměrně mnoho.
 
Ačkoliv za zásadní nosnou hodnotu ateliéru považujeme diverzitu, tedy tolik přínosnou „rozrůzněnost“, znaky či názorové směry společné tvorbě většiny studentů, definovatelné samozřejmě jsou. Pro diváka zvenčí je možná lehce překvapivá formálně i mediálně neohraničená svoboda přístupů, často se výrazně vzdalujících od klasického chápaní kresby jako takové. Jestliže je tímto klasickým základem dichotomie kresby jako studijního nástroje a kresby – nejintimnější zpovědní metody autora, je možné tuto dvojdomost přemostit definicí kresby coby nejpřímější spojnicí mezi myslí umělce a jeho dílem. Pokládat této mentální přímce materiálové hranice je v dnešním postkonceptuálním a postmediálním kontextu naprosto nesmyslné.
 
I přes předpokládané zjevné nezavršení vývoje autorů některých vystavených prací je viditelná přítomnost určité nevyrovnanosti, tedy vykolejující pozice „na hraně“. Je li určitý náznak vyhrocenosti naladěním celého ateliéru, lze ji roztřídit do dvou naprosto protikladných skupin. První, pravděpodobně „hlasitější“ se obsahově hlásí k dekadentní estetice vycházející ze současné pop – kultury a tématům s ní spojených, jako je sexualita, deprese, násilí i smrt. Druhou, do krajnosti stejně zacházející skupinu definujeme v dílech odkazujících se k akademické tradici, dekorativismu a trpělivé, často formálně kresebné „systematizované“ práci. Pro obě skupiny je velmi důležitým faktorem vlastní zpochybnění, popírání, přehodnocení či ironizování svých zdrojů. Tento post moderní princip je důsledně přenesen do celé instalace výstavy a znejišťuje tak pozici diváka - jak se vlastně má na vystavená díla dívat? Ačkoliv jsou přiznána ve svém vlastním působení a významu, jedno popírá druhé. Jelikož je s jednotlivými artefakty volně nakládáno jako při zařizování pokoje, jakoby mimovolně vznikají nové, jinak těžko předpokládané vztahy. Stejně jako práce jednotlivých studentů se také instalace, coby procesuální situace, pohybuje v riskantním rozmezí mezi „trendy“ a akademickým přístupem, mezi přiznáním a popřením získávaných zkušeností.
 
/text: Šárka Koudelová, duben 2014/