Tip na výstavu: Lukáš Karbus, Zlomená strana

Lukáš Karbus
Zlomená strana
16. 3. – 6. 5. 2017
kurátor Jiří Havlíček

Les je území, kde rostou stromy. Z nepřehledných pralesů se postupně staly normované vegetační zóny a z jednoduché definice je téměř protimluv. Vědci nedávno zpochybnili původnost amazonské džungle a z největší mizející divočiny na světě se rázem stal jen neudržovaný domestikovaný prostor. Současná architektura se alespoň symbolicky snaží reagovat na environmentální změny. V centru italského Milána před pár lety vyrostly výškové budovy osázené dřevinami. Zalesněné mrakodrapy, využívající zastavěnou plochu na několika úrovních současně, nesou doslovný název Bosco Verticale – vertikální les. Existuje také horizontální les.

Na začátku kresleného filmu Krtek ve městě sledujeme idylickou přírodní scénu, kterou naruší zvuk motorové pily. Záběr na padající strom vystřídá celkový pohled na paseku s ležícími jehličnany. Monochromaticky laděný obraz v odstínech zelené, les rozložený na jednotlivé stylizované moduly. Střih. Na horizontu se objeví buldozery, začíná výstavba velkoměsta. Pod dlažebními kostkami je neviditelný les. Na velkoformátových akvarelech Lukáše Karbuse najdeme podobnou fragmentarizaci základní stavební jednotky lesa – stromu. Znásobené kmeny, geometrizované koruny stromů, abstrahované žebroví listů. Jednotlivé prvky se objevují ve skupinách i samostatně a společně s čistě abstraktními tvary vytváří celkovou architekturu obrazu. Dynamické krajiny, které se podobně jako v romantickém malířství stávají zrcadlem subjektivní zkušenosti. Viditelná podobnost s přírodou se mění v závislosti na autorově vnitřním nastavení.

Namísto fotograficky věrných obrazů okolního terénu zachycuje odraz plný momentálních asociací. Přímé čisté hrany přecházejí v rozpité okraje - denní snění splývá s realitou. Podle Jacques Lacana je reálno traumatické prázdné místo. Neviditelný zbytek, který zahlédneme pouze v trhlinách a mezerách zjevné reality. Když se omezíme jen na to, co vidíme, uniká nám to podstatné. Hranice skutečnosti je stejně nejasná jako hranice lesa.