Tip na výlet: Nový Dvůr - zánik domu Nebeských

Každý kraj mívá své roční období, ve kterém nejlépe vynikne jeho charakter. Nejlepší dobou pro návštěvu Kokořínska bývá právě podzim, kdy se stromy nad jeho skalami rozzáří tisíci odstíny barev padajícího listí.

Zdejším mainstreamovým lákadlem sice bývá známý hrad Kokořín, tedy jeho kašírovaně romantizující přes sto let stará přestavba, která přirostla k srdci dokonce i některým hrdinům Cimrmanových her, skutečnou romantiku s její nezbytnou temnou stránkou však najdeme až o pár metrů dál. Naštěstí jen co by z nejvyššího cimbuří hradní věže kamenem dohodil. Ruiny rozpadajícího se statku Nový Dvůr. Tam nás nebude rušit žádný stánek s občerstvením a jediným vstupným, které zaplatíme, budou boty až nad kotníky zašpiněné od bláta.

Jen málokteré místo má název, který by byl v takovém rozporu se skutečností jako právě tohle. Z někdejšího výstavného a bohatého statku zůstaly stát jen zbytky barokního špýcharu, umístění ostatních budov lze jen stěží odhadovat z ruin zarůstajících křovím, jiné již dávno pohltila středočeská džungle.

Ke statku nevedou žádné cesty, ta původní, lemovaná planými jabloněmi, již dávno zarostla křovím a před odbočením ze silnice tiše, leč důrazně varuje řetěz natažený napříč někdejším vjezdem na polní cestu. Kdoví proč – vždyť vše, co by zde šlo ukrást, už přece bylo dávno ukradeno. Nikdy zde nikoho nepotkáte, sem žádný náhodný kolemjdoucí nezabloudí. Jediný, kdo vám zde může dělat nechtěnou společnost, může být zmatený srnec běžící z polí do blízkého lesa.

Podobných míst je jistě mnoho ve všech krajích, tohle se ovšem na rozdíl od nich může pyšnit příběhem skutečně romantickým, jak si zdejší kraj pojmenovaný podle Karla Hynka Máchy zasluhuje. Za necelých pět let uplynou dvě století od okamžiku, kdy se právě zde v rodině místního šafáře narodil romantický básník Václav Bolemír Nebeský (1818 – 1882), odsud chodil temným lesem do školy do nedalekých Šemanovic.

Odvrácenou stránku romantiky zde dnes můžeme dobře sledovat na rozpadajícím se domě.

Svítí denice, a sbohem dává
luna, již se rozbleskuje k ránu,
purpur zory plane, slunce vstává,
vítězně již vchází v jitra bránu.
Mladé jitro, mladý máj byl tady,
rozlehly se luhem, hájem, lesem,
rozlehly osněženými sady,
smíchem, zpěvem, vůní, květným plesem
s tisícerým rosných perel bleskem,
s tisícerým pestrých barev leskem

atd. atd. si zde můžeme přečíst z jeho nejslavnější básně Protichůdci, která vyšla před pár lety ve svazku Nebeského sebraných básní vydaném k potěše staromilců. Můžeme klidně nahlas, tady nás nikdo za blázna mít nebude.

O zapomenutém velikánovi by jistě leccos pikantního mohla prozradit stálice čítanek Božena Němcová, jeho někdejší milenka. Ještě před několika desetiletími exvelikána alespoň připomínala pamětní deska; teď je prý pro jistotu uklizena na obecním úřadě v nedalekém Kokoříně.

Každá pohádka ovšem končí, Božena se přeorientovala na Babičku, Bolemír se dal na politiku, literární vědu a překládání klasiků, čímž si vysloužil luxusní hrobku na Vyšehradě.

Tak tedy ještě pohled do kraje na páry stoupající z údolí, do kapsy rezavou skobu vytaženou z ruin domu jako památku na básníka a můžeme klopýtat zpět směrem k civilizaci po plesnivějících spadaných jablkách, z nichž už calvados nikdo nevypálí.