Škola snů: žádné lavice, jen tahy od štětce

Včera byla slavnostně otevřena přehlídka všech studentských prací, které vznikly v zimním a letním semestru 2014/2015 na akademické půdě výtvarných umění v Praze i mimo ni.
 
Na akademické půdě se sice cítím jako doma, ale raději se ptám hned při příchodu „kudy-kam“.  „Můžete jít, kam chcete, výstava je rozmístěna po celé budově školy,“ informuje mě paní na vrátnici. Poděkuji za vstřícnost a vyrazím do první místnosti. Rozhlížím se a hned je mi jasné, že lavice ani interaktivní tabule tu člověk nenajde. Místo toho narážím na gauč, stoleček, popelník a prázdné láhve od Braníku. „Mmmm,“ povzdechnu si a hlavou mi letí, proč jsem se sakra hlásila na mediální komunikaci a žurnalistiku, když jsem si mohla v klidu hrát s plastelínou, štětcem, barvami a papírem tady na AVU. Jelikož jsem právě odevzdala diplomovou práci, je má úvaha lehce k pláči a tak raději opouštím ateliér a mizím opět do útrob školy. Socha sem, socha tam, socha kam se podívám a všechny krásně „na Adama“. Jak inspirující! Když se opět blížím ke dveřím, narážím na popisek „obhajoba závěrečná práce,“ zastavím se a listuji třístránkovým souborem papírů. Po chvilce mi dochází, že studenti této akademie se asi opravdu nemusí trápit s osmdesátistránkovou diplomkou, jako my ostatní.
 
Postupuji dál, a pod schody konečně nacházím první tabuli. „No ne,“ usměju se a luštím, co je na ní napsáno: „Unětická 11°“. Zamyšleně si opět začnu vyčítat mou volbu školy a vrhám se po schodech nahoru. V prvním patře potkávám studenta a tak neváhám a táži se ho, zda to tu takhle vypadá celoročně. „Ne, ne, takhle je to tu uklizený.“ To mi jako odpověď stačí. Mlčky zírám na obrazy, užívám si svobodu, která na mě skrze malby v ateliérech dýchá a nakonec mi to nedá a ptám se Tomáše, jak vlastně probíhá výuka na AVU. „Tady je to v podstatě tak, že máme jednak teoretické předměty, různé dějiny umění formou přednášek, cvičení a seminářů a pak máme ateliérovou výuku. Ta není ohraničena časově, prostě si sami během týdne můžeme uspořádat čas a být tady, jak dlouho potřebujeme. Jediné co je dané pevně, jsou například čtvrteční ateliérové schůzky, které probíhají formou konzultace naší tvorby s vedoucím ateliéru a jeho asistentem.“
 
Podvědomě srovnávám svých pět let strávených v lavici s otevřeným laptopem a nepřítomným pohledem upřeným k oknu a dveřím s touhou co touto bohémskou formou vzdělávání. No jo no, každý svého štěstí strůjcem. Mou poslední zastávkou je ateliér, kde mimo soch je zapnutá i televize. Chvíli na tento druh umění zírám, vyndám si sluchátka z uší a uslyším „bzzzz…bzzzz“.  Podívám se pozorněji na obrazovku, z níž na mě zírá moucha, kterou během vteřiny cosi lapí do obrovské nádoby a najednou je ticho. Bez dechu hledím na zapnutou obrazovku a ovladač, který se válí na televizi. „Hmmm, asi je čas jít domů!“ zašeptám si sama pro sebe a vytrácím se z tohoto začarovaného kruhu ven na čerstvý vzduch.
 
Chcete-li se sami přesvědčit o tom, že umění žije, neváhejte a navštivte ateliéry výtvarného umění na Praze 7 v ulici U Akademie. Zážitek je to vskutku nevšední!
Výstavu můžete navštívit od pátku 19.6. do čtvrtka 25.6. a to od 10-18h.