Rudolf Krautschneider: "Na moři se nebojím."

V Pardubickém kraji se u Vamberka krčí malá vesnička Lupenice a v ní stavení mořeplaveckého nestora, publicisty a dokumentaristy Rudolfa Krautschneidera.

Na statku dnes dvaasedmdesátiletého pána se nachází pomyslné náměstí Eduarda Ingriše. Rudolf Krautschneider se však místo důchodcovského vysedávání po parcích připravuje na svou další plavbu. Na voru popluje po Atlantiku. O zmiňované výpravě i dalších cestách a osobnostech se rozhovořil v následujících řádcích.

Na moři jste odplul stovky tisíc mil, jaký je to pocit?

Plavba po moři je pro mě něco, jako kdybych dýchal vzduch. Většina světa je totiž pokryta mořskou hladinou a kdo se pohybuje po té mořské, je normální – je to jako ptát se, zda jsem normální.

V kolika letech jste se začal zajímat o námořnictví a jaká byla vaše první skutečná loď?

To je dost složité, já jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal u dědečka ve Znojmě. Můj dědeček nesmírně miloval moře, i když ho nikdy neviděl. Měl plnou knihovnu mořských příběhů. Já jsem byl vlastně v takové situaci, že jsem byl ve Znojmě, které je daleko od moře a přitom jsem se stále ocital na moři. Už od malička jsem si vyráběl lodičky ze dřeva a když jsem pak šel po městě, táhnul jsem tu vyrobenou lodičku za sebou. A co se týče toho prvního skutečného plavidla, vyrostl jsem na řece Dyji – krásná řeka, na níž se však nenachází přehrada. Řekl bych, že to bylo dost možná nejhezčí údolí na světě. Jednou jsem tam na pobřeží našel loď, která nebyla zamčená, tak jsem si jí vypůjčil a prostě jsem s ní plul, zhruba tak dvě stě metrů. Postavil jsem si na ní i stěžeň. Kabát mi pak posloužil na plachtu a místo kormidla jsem měl rýč. Jenomže jsem byl malý a slabý a tak jsem loď pak několik hodin táhnul zpátky, majitel mě chytil, jak jí zrovna uvazuji a myslel si, že jí odvazuji – a tak mě ještě zkopal.

Velkou část svých lodí jste si i sám zkonstruoval...

To je zajímavá otázka. I když jsem použil řadu konstrukcí někoho jiného, tak jsem stejně všechny ty lodě upravoval k obrazu svému. Možná pět posledních lodí jsem celkově konstruoval sám. Šlo mi hlavně o to, aby lodě vydržely v co nejdrsnějších podmínkách, třeba i v pásmu Antarktidy.

A na to navazuje má další otázka, obeplul jste na plachetnici Antarktidu, plavil jste se po všech oceánech světa. Stojí vůbec člověk jako vy o mediální podporu?

Určitě ne, nic mi to nepřináší, jestliže dám někomu interview, tak je to proto, že něco chci říct a zpravidla ani nechci, aby se to týkalo mě, protože já jsem pro sebe naprosto nezajímavá osoba. A pokud bych v tom rozhovoru nemohl říct svůj názor, neposkytl bych ho. I ve svých knihách píšu o lidech, kteří mě zajímají, ne o sobě. Inklinuji totiž k lidem, co jsou prospěšní, ne úspěšní. Přijde mi, že se v současném světě rozjíždí nové průmyslové odvětví, jež by se dalo nazvat ,,cestování“ – a mě nezajímají tito ,,šašci“, jenž jsou obklopeni týmem filmařů a okamžitě prodávají nějaký zkonstruovaný příběh těm, co sedí doma u televize.

Táta mi vždy říká, jestliže se objevím v nějakém světovém přístavu, mám říct, že pocházím ze stejné země jako Eduard Ingriš nebo Rudolf Krautschneider, oni už prý budou vědět. Takže máte zajisté po světě řadu přátel. Zmínil byste nějaké výrazné osobnosti?

Já mám v adresáři asi pět tisíc jmen z celého světa, takže je poměrně těžké někoho konkrétního vyzdvihnout. Ale uvedu příklad, znal jsem člověka, jenž se vždy chtěl stát pilotem, ale zdravotní důvody mu to, bohužel, nedovolily. Jmenoval se Josef Háber. Změnil si jméno na Josef Háber Pilot, tudíž se ten člověk stal pilotem. A byl to velmi zajímavý člověk, Australan. Poznal jsem řadu zajímavých rodin v době války o Falklandy. Třeba syn jedné z těch rodin mě zrovna asi tak před deseti dny přijel navštívit a přivezl mi ukázat i svou manželku. Rád si udržuji přátelství s lidmi z celého světa, ať už pomocí e-mailu nebo telefonu, taktéž mě spousta lidí navštěvuje a já naoplátku navštěvuji zase je. Jinak z těch velkých světových osobností jsem se setkal na Kanárských ostrovech s Thorem Heyerdahlem, bylo to těsně před jeho smrtí. Spoustu let jsem byl také v kontaktu s Eduardem Ingrišem, ale nikdy jsme se, bohužel, nesetkali. Pana Ingriše si nesmírně vážím, dle mého, je to jedna z největších osobností vůbec, z cestovatelského, hudebního i lidského hlediska. Proto jsem mu i na svém statku vytvořil náměstí Eduarda Ingriše. A takhle bych mohl jmenovat dále, od indiánů z Paraguaye, které jsem učil hrát mariáš, až po černochy, jenž mě učili místní jazyk, v němž se mísí celá řada dialektů. Jazyky jsou velmi důležité, kvůli porozumění, angličtina je prostě málo. Dalším mým dobrým přítelem je také Henryk Jaskuła, dnes devatesátičtyřletý polský námořní kapitán, který za 344 dnů obeplul svět, aniž by kdekoli přistál – obrovská osobnost.

Je o vás známo, že se živíte jako dřevorubec, na většinu plaveb jste si vydělal sám. Jak se díváte na sponzorství?

Podívejte, za mnou někdo přijde, je u mě hodinu a říká, že by se mnou chtěl plout a už se rozmýšlí, kde by mohl žebrat. Já prostě nežebrám. Vycházím z přesvědčení, ,,když si na to vyděláš, můžeš plout." Zásada je, aby ty peníze, kterých není moc, vždy v tom státě trefily tam, kam mají. Tady je celá řada cestovatelů, již se tím živí a někteří vydělávají miliony, a to se mi nezdá zrovna správné.

Rád také pomáháte dětem z dětských domovů, berete je sebou na výpravy a podobně...

Já nevím, zda jim pomáhám. Celé roky jsem na plavby bral alkoholiky a narkomany, vlastně to stále dělám, jen už to není veřejná akce. Navíc mám pocit, že těm dětem z dětských domovů něco dlužím. Lidé, co si vezmou děti do pěstounské péče, jsou pro mě největší hrdinové. Poněvadž hrdina je prostě ten, kdo udělá něco, aniž by za to něco očekával.

Zda se nemýlím, váš poslední projekt je stavba voru a jeho následné několikaměsíční využití na moři. Kdy a kam plujete a z čeho je vaše plavidlo vyrobené?

Mým úmyslem je vyplout z Portugalska, což se snad potvrdí za dva nebo za tři týdny. V první fázi chci plout na Kanárské ostrovy, potom možná zamířím ke Kapverdům. A když Neptun dovolí, rád bych plul přes Atlantik tam a zpět, ale to je takový sen. Můj vor je vyrobený ze smrků, které pocházejí z podhůří Orlických hor.

Inspirovala vás k této poslední výpravě i známá plavba Thora Heyerdahla? Ten na voru přeplul z Jižní Ameriky do Polynésie…

Určitě ne. Já bezmála padesát let kácím smrky a celou tu dobu si říkám, že až zestárnu, což si myslím, že v těch dvaasedmdesáti je, postavím si vor a popluji si tak oceánem. Ani Heyerdahl, ani Ingriš s tím nemají nic společného.

Mimo mořeplavectví jste také vydal řadu knih, část z nich byla dokonce přeložena do několika jazyků. Publikace si taktéž sám ilustrujete. Natočil jste i mnoho dokumentárních filmů. Poněkud široké spektrum vašich činností, jak to zvládáte?

Prostě dělám jen to, co mě těší. Natočil jsem asi sto dvacet dokumentárních filmů, samozřejmě jsou z celého světa. Rád bych ještě k tomu všemu dodal, že jsem proplul všechny oceány světa, Atlantik dokonce patnáctkrát, ale moře jsem zdaleka nenavštívil všechna. Je spousta moří, třeba u Asie, kde jsem nikdy nebyl a už asi ani nebudu. Nedokážu si představit, že by někdo proplul všechna moře světa. A energii mi dobíjí skvělí lidé, snažím se jimi obklopit.

A poslední otázka, nejspíše velmi častá, máte z něčeho strach?

Myslím, že ne. Nechtěně jsem se zúčastnil třeba války na Falklandech. Trošičku mám pocit, že umírám už padesát let a přitom jsem stále tady. Je to již trochu nuda. Možná, že kdybych seděl doma a jenom tloustnul a pobírál ten správný důchod, tak bych se potom bál, že asi umřu nebo tak něco. Ale strach je nesmysl, nevzpomínám si, že by se u mě někdy na moři projevil strach – kdyby ano, tak tu už asi dnes nejsem.