Rozhovor: SPS a visací Zámek chystají společné turné.

Dlouho očekávané turné dvou punkových legend je na spadnutí. Visací Zámek, hrající neuvěřitelných pětatřicet let ve stejném složení a pražská téměř třicetiletá punková stálice SPS vyráží na společné turné FOREVER PUNK TOUR 2017! První koncert odstartuje v pražském Paláci Akropolis 16.3.2017, na domácí půdě obou kapel. Že bude turné velkolepé a výjimečné napovídá už předprodej a rychle mizící vstupenky. Obě kapely se na něj pečlivě připravují a jak obě připouští, možná dojde i na společná vystoupení.

Zatímco se členové skupiny Visací Zámek regenerují ze zimních výročních koncertů a čerpají energii na jarní turné, druhá punková legenda, kapela SPS, nelení a objíždí horská střediska. Přes rozdílné přípravy se tyto skupiny v březnu potkají v plné síle na společné tour Forever Punk! Ačkoli je to neuvěřitelné, za celou dobu své existence se tyhle party na jedné šňůře setkávají úplně poprvé. Nejen o turné jsme si povídali s baskytaristou a zpěvákem SPS Janem „Skleníkem“ Sklenářem.
 
Zastihla jsem tě uprostřed unplugged turné, což u punkové kapely zní celkem absurdně. Lze vůbec hrát punk bez šťávy?
Nebereme to jako regulérní koncerty, ale spíš jde o setkání s fanoušky. Hrajeme na třetiny, pauzy trávíme na baru. Akustické koncerty jezdíme hrát v lednu a v únoru, kdy máme kapelní dovolenou. Hrajeme pouze ve dvou, já a Zdeněk Růžička.
 
Odkdy takhle hrajete?
Vzniklo to asi před sedmi lety. Vybíráme si záměrně místa, na kterých s kapelou běžně nejde hrát. Ideální bývají horské penziony v Krkonoších, pravidelně jezdíme hrát do Janských Lázní a Harrachova. Prostě přijedeš se španělkou na hory a tam je metr sněhu, paráda.
 
Vždycky si vzpomenu na Márdiho z Vypsané fiXy, který tvrdil, že unplugged je prostě, když si k hraní sedneš. Máte to stejně, nebo vaše songy dostaly novou a přearanžovanou podobu?
Nezkoušíme to, dáme to vždycky z fleku. Občas se přihodí, že někdo vezme bonga a připojí se. Děláme si z toho víceméně legraci, občas se více prokecá, než zahraje. Krycí název máme Paleček a Janík pro chudé.
 
Jakmile ukončíte tohle turné, čekají na vás koncerty s Visacím Zámkem. Bude to vůbec poprvé. Jak to, že se dvě punkové legendy doteď spolu nepotkaly?
Potkávali jsme se na různých akcích a festivalech. Ale samostatné turné jsme spolu nikdy neměli. 
 
Na co se nejvíc těšíte?
Visáči nás vezmou na místa, na nichž jsme ještě nikdy nehráli. Jsme kapela, která naplní klub, ale na kulturák si netroufá. Oni ano.
 
Brali jste Visací Zámek v začátcích jako vzor?
Visáče zná od pubertálního věku každý pankáč. Já na nich vždycky obdivoval, že hrají pětatřicet let ve stejné sestavě. To je v našich podmínkách rarita. A povedlo se jim písní Známka punku přimět rádia, aby více pouštěla punkovou muziku.
 
S kým jste na pódiích a v šatnách strávili nejvíce času?
Sedm let jezdíme pravidelně každý podzim se skupinou E!E. Kdysi jsme to nazvali Pogo Tour a nějak jsme zjistili, že to funguje a baví nás to. Na podzim 2017 vyrazíme zase.
 
Vy vůbec trávíte veškerý čas na pódiu, a to i v době, kdy má většina kapel volno.
Je to čím dál tím náročnější. Ani ne kvůli věku, ale spíš proto, že máme všichni civilní zaměstnání. Všichni jsme zaměstnaní tak, abychom v pátek stačili ujet na koncert.
 
Netrápí vás ponorka?
Sestava naší kapely se od devadesátých let dost proměnila. Z původní zůstal jen Zdeněk Růžička, jenž je tam od začátku. Já jsem tam čtrnáct let, kytarista pět let a nový je bubeník, který je s námi od března 2015. Ponorkou netrpíme, v autě se bavíme o ženských, o fotbale a o kocovinách v uplynulém týdnu.
 
Vaše koncerty i po dvaceti devíti letech končí kocovinou?
Občas ano, to k tomu přece patří. Ale musím říct, že už to není tak divoké jako v minulosti. 
 
Lze se u nás punkem uživit?
Nejsme profesionální muzikanti a jsme za to rádi. Takový model nám vyhovuje. Můžeme si vybírat, nemusíme to lámat přes koleno. Nabídek na hraní je stále dost, ale dáváme si pravidelně kapelní volna, takže takových dvacet koncertů ročně odmítneme. Ale stále nám to vychází na nějakých sedmdesát koncertů v roce.
 
Nedávno vám vyšla reedice alba Jsme v hajzlu, novinky vypouštíte po singlech, ale co nová deska?  
Rozhodli jsme se jít cestou singlů. A hned jak nějaký nový nahrajeme, rovnou ho zařadíme do playlistu.
 
Takže další ucelené album nebude?
Zřejmě už ne. Vždycky říkáme, že jsme kapela, která nemá ambice. Ale baví nás to, je to pro nás důležité. Až nás to bavit nebude, tak skončíme.
 
Všechny vaše texty jsou nadčasové, byť vznikaly v jiné době. Co je vám ale inspirací v současnosti?
Těch témat bude vždycky dost. Zrovna poslední singl To už tady bylo je o návrhu zákona, ve kterém by obce měly dodržovat a hlídat policejní hodinu. Takže hraje se do dvaadvaceti hodin a pak se všichni ve slušnosti rozejděte domů.
 
Táhne vám na třicet, Visáčům je letos pětatřicet, a když se podívám na Plexis, Volant, Totální nasazení a další, začínám mít pocit, že za dvacet let je v Čechách po punku. Máš nějaký tip na mladou skupinu, která má šanci dotáhnout to jednou ke třicítce? 
Mladých kapel je u nás spousta. Baví mě Nežfaleš, The Fialky, Punk Floid nebo Zputnik.
 
Ty ale zrovna nepatří mezi mladé, nově vzniklé. Měla jsem na mysli něco jako teenagerskou punkovou skupinu, jež má potenciál to někam dotáhnout. Je u nás podle tebe ještě dobré punkové podhoubí?
Punkové podhoubí tu je. Myslím, že pankáči si své kapely najdou, než aby je hledali v nějakých vyhledávacích soutěžích nebo si je nechali servírovat přes PR články. Dnes znějí mladé skupiny dost západně – angličtina, zvuk, produkce, všechno šlo hodně dopředu. Je to jen na nich. Nemá cenu se vymlouvat, že český trh je malý.
 
Několikrát jsem zmínila vaše třicetiny. Budou sice až v roce 2018, ale takové jubileum by si zasloužilo pořádnou oslavu. Plánujete něco?
Plánujeme, že bychom udělali asi pět koncertů, na nichž by se s námi představili i bývalí členové. Prostě model od první desky až do současnosti. 
 
Odcházeli bývalí členové v přátelském duchu?
Kapela v letech 1995 až 2002 nehrála a pak se dala dohromady až v obměněné sestavě. S lidmi, kteří jí prošli, máme i nadále skvělé vztahy a občas někdo zahostuje na nějaké akci. Ty odchody byly často dané tím, že máme civilní zaměstnání. Skloubit muziku, zabité víkendy, rodiny a práci nelze donekonečna. Prostě to není pro každého, musíš se občas kousnout. Že je člověk unavený, protože ráno vstával do práce a pak o půlnoci hraje tři sta kilometrů od baráku na festivalu, by neměl fanoušek pod pódiem poznat.
 
Výkřik:
Až nás to bavit nebude, tak skončíme!

Text: Martina Jablanovská