Rozhovor s režisérem a kameramanem Martinem Štrbou (Vlna vs. Břeh)

Martin Štrba (1961, Levice) je jedním z nejoceňovanějších slovenských kameramanů. Přinášíme interview k jeho nejnovějšímu počinu, dokumentu Vlna vs. Břeh (trailer a více informací o filmu jsou zde).
 
V letech 1976- 1980 studoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a odtud přešel přímo na pražskou FAMU, kde v roce 1985 absolvoval katedru kamery. Nejčastěji spolupracuje se slovenským režisérem Martinem Šulíkem (Něha, Všechno co mám rád, Zahrada, Orbis Pictus, Krajinka, Slunečný stát, Klíč k určování trpaslíků) a s českým režisérem Vladimírem Michálkem (Babí léto, O rodičích a dětech). Za Michálkovy filmy Anděl Exit a Je třeba zabít Sekala a za film Agnieszky Holland Hořící keř získal Českého lva. Za kameru k filmu Pokoj v duši Vlada Balka získal SLNKO V SIETI. 
 

Proč se Ti zdálo důležité natočit film o generaci Tvých spolužáků a přátel, se kterými vás spojilo studium fotografie na pražské FAMU? 
Zpětně se mi to jeví jako jedno z nejdůležitějších období v mém životě. Vytvořilo to jakousi kalibraci mého konání a reagování i v nejhorších fázích mé existence.
V čem je z Tvého pohledu právě tato generace výjimečná a její příběh zajímavý? 
Každý z protagonistů pocházel z jiného koutu Slovenska a do prostředí kulturního podhoubí Prahy, nabitého silnou energií undergroundu, donesl jiný a velmi různorodý duševní materiál. I navzdory zuřící totalitě tam tito lidé vytvořili seskupení, jasně demonstrující svoji odlišnost a osobitost. 
Jak Tě setkání a rozhovory se „starými známými“ po letech potěšily, překvapily, obohatily? 
I když se všichni nacházíme už někde jindy, každý si žije svůj vlastní život, tak se mi zdá, jako by v nich ani po tolika letech nic nezestárlo. Bavilo mě sledovat záblesky mladíků tam kdesi uvnitř, záblesky, které často kompletně rozzářily ty šarmantní chlapíky ve středním věku. 
Umělci, o kterých jsi točil, proslavila inscenovaná fotografie. Ovlivňovali fotky jednotlivých autorů výtvarnou / formální podobu filmu?  

Určitě ano. Svojí neučesaností a zároveň jasnou vizí. Film je také tak trošku neučesaný a chce být i oslavou tvořivé energie, která se v celém vesmíru neustále snaží vybalancovat, udržet na uzdě jakékoliv ničivé síly ... 
V čem může být film inspirativní pro dnešní diváky? 
Vzkaz může být hádám ukotvený v jisté provokaci – být bdělý v každém okamžiku. K naladění se na frekvenci těch nejjemnějších energií, prostupujících vším a všemi, včetně nás. Jen takto budeme schopni objevit krajiny a lidi, rezonující na podobné frekvenci s námi, s vibracemi našich duší. I to může být způsob, jak znovu prolomit vlny bezbřehého individualismu dnešní doby. A zkusit tak uvolnit prostor pro příliv nových „vln“. 
Co ti v pozici režiséra přišlo při práci na tomto filmu nejtěžší a co šlo jednodušeji, než jsi předpokládal? 
V jisté chvíli jsem si uvědomil, že netvořím jeden film, ale osm filmových příběhů, které se navzájem proplétají. Ale díky úžasné vstřícnosti fotografů to šlo jako po másle. 
Jak se s odstupem času díváš na fotografie, které jsi tvořil během vašeho studia na FAMU? Je něco, co je spojuje? 
Stále je spojuje jedna věc. Neslábnoucí a permanentní snaha rozšiřovat, a kousek po kousku posouvat hranice mezi poznaným a nepoznaným. Akcentování faktu, že mnohé nitky, kterými jsme ovládáni, vedou daleko, až za hranice našeho vědomí. 
Jak vzniklo pojmenování „Slovenská nová vlna“? 
Vypadlo to v jednu chvíli, kdesi v nějaké kavárně, z našeho spolužáka, scénáristy Lukáše Kadličky: „Kluci vy jste Slovenská nová vlna.“ ... a potom ten pojem zdomácněl i mezi kritiky a novináři. 
Mají si tví spolužáci a kamarádi stále co povídat i po letech? 
Mají. Pravdou ale je, že už není jednoduché se setkat společně na jednom místě. Po tolika letech si logicky každý jde svou vlastní cestou. Konec konců i o tom je film Vlna vs. břeh. O různorodých, rozvětvujících se životních cestách, které mají stále něco společného, i navzdory tomu, že každá vede úplně jinou zemí. To něco je, hledání.