R.I.P. Vojtěch Lindaur

Dnes zemřel ve věku 60 let hudební publicista Vojtěch Lindaur.
 
Píše se to těžce, zejména pokud jste ho znali. Vojtěch byl výjimečnou osobností české kulturní scény a pro mnohé z nás také člověkem, který navždy ovlivnil naše profesní směřování.
 
Tím, pro co na něj budeme vzpomínat nejen my, je zejména jeho působení v časopisu Rock & Pop, který založil (a pak, v neúnavné snaze myšlenku rozjet znovu, zakládal po konci jeho první inkarnace nové hudební časopisy v dalších podobách). Výbornými počiny bylo ale i napsání a spolunapsání desítky knih a stovek dalších textů (v poslední době psal pro magazín Headliner) a v předrevolučních dobách také pořádání koncertu Nico a dalších akcí - a popularizace festivalu v Glastonbury, který byl nejen hudební akcí, ale i manifestem volnosti a radosti. Osobně na něj vzpomínám jako na člověka, který mně a následující generaci publicistů nabídnul job plný volnosti, kreativity a radosti z práce. Nedá se na to zapomenout a nedá se to asi ještě pořád docenit.
 
Vojtěch byl v pravém smyslu hippie. Jeho životní styl byl od mládí velice bohémský - ovšem jedním dechem nezbytno dodat, že tu svobodu, kterou požadoval pro sebe, dával i druhým. Bylo to inspirativní a pro mě ten zážitek se sdílené volnosti, kterým byl můj první job v redakci Rock & Popu, zůstává jedním z nejdůležitějších bodů na mé životní časové ose. Nebylo to jen o tom, že v redakci se už od rána pilo, byť nemá smysl zastírat, že v tomto ohledu byl Rock & Pop fakt síla. Šlo o to, jak jste mohli coby autor řádit. I tehdy, pokud s vámi vedení bouřlivě nesouhlasilo (těch debat na téma máničky s kytarama versus mladí lidi a elektronické nástroje!).
 
Chtěli jste se vyjádřit? Mohli jste. Jakkoli. Zkušenost z první ruky: Tak dlouho jsem prudila na stránkách časopisu i na redakčních poradách, že musíme dát prostor té nové progresivní scéně, až mi na to Vojtěch plus kolegové udělali "časopis v časopise" a nechali mě, ať tam se svými vrstevníky hlásám své přesvědčení (s tím, že samozřejmě můžu psát cokoli do hlavní části časopisu - ten vložený magazín byl třeba na recenze singlů a reporty z DJ akcí).
Ani nemluvě o volnosti stran rozsahu. Cítili jste se na to, že vaše recenze má mít jednu větu? Bezva, sem s ní (J.I. Wünsch takhle napsal recenzi na album Vítka Pokorného Tiahuanaco. Celé její znění bylo: "Tiahu? A na co?"). Cítili jste se na to, aby měla deset stránek? Něco vymyslíme. Takhle to fungovalo. Když jsem jedno album Sonic Youth vnímala tak, že recenze má být kreslená, tak jsem si ji prostě načmárala a přesně v té podobě vyšla. Čert vzal pravidla.
 
Samozřejmě že některé aspekty bohémství jsou krapet nepraktické, takže snaha vydavatelů propojit ekonomické fungování Rock & Popu s jeho fungováním redakčním často pohořela. Spíš se to stran financí nějak lepilo, byť se časopis prodával zejména zpočátku velmi slušně. Na to základní se ale snad nějak vždy něco sehnalo - třeba na cesty do Glastonbury, kde nám nějaká dobrá duše zasponzorovala za reklamu benzin a my jsme mohli vyrazit, často narvaní v malém autíčku, do ráje hipíků na naprosto nezapomenutelné akce. Myslím, že i když festival z hippie podniku postupně přešel do mnohem standardnější akce, jakých je ostatně po světě hodně (jsem si jista, že kdybych letos vyrazila poprvé v životě na Glasto a na jiný festival, nebudou se už moc lišit), Vojtěch si dokázal ty romantické aspekty v případě potřeby domyslet a přimět všechny, aby jim uvěřili s ním. Věřit v něco, co možná nemá budoucnost a co možná vlastně ani není, byla další z Vojtěchových vlastností, na jakou se nezapomíná. A opět - praktické to nebylo a pro mnohé dnešní racionální lidi se tyhle věci možná ani nedají vysvětlit. Ne, tohle není případ toho, že máte vizi (například "do třiceti vydělám milion dolarů a budu si užívat na pláži s mulatkama") a jdete si za ní. Ne, žádná agrese, žádný tah na bránu. Tohle je, vlastně byl, případ toho, že máte vizí a nápadů spoustu, a nijak razantně se za nimi neženete, nikoho neohýbáte, nenutíte k souhlasu, spíš plujete a jen tak mimochodem něčím inspirujete. Žijete a necháváte žít. Nemusí být všechno na světě přímočaré a jasně pojmenovatelné. Nemusíme všemu rozumět. Ach jo, Vojtěch bude chybět.
PS: Pohřeb se koná v pátek 12.1. v 10 v krematoriu Strašnice (velká obřadní síň), rodina potvrdila, že je veřejný.
 
Fotogalerii najdete zde.