Reportáž: Prague Fringe 2017 (vol.1)

Jestliže budeme hledat pojítka mezi téměř nespočítatelnou řadou Fringe festivalů ve světě, bude nejlepší se odrazit od samotné formy ohraničující termín ‚fringe show‘. Krom ojedinělých výjimek mají všechna představení stejná pravidla určené festivalem. Představení nesmí přesáhnout hrací stopáž šedesáti minut, každý soubor má omezený čas na prvotní přípravu na jevišti – v rámci pražského Fringe je to 3,5 hodiny a pouze třicet minut na přípravu těsně před představením a stejně tak třicet minut na bourání, během kterého se připravuje již další soubor. Zároveň si každý ze souborů pronajímá sál a dostává podíl z prodaných vstupenek.
Tyto faktory pak zásadně ovlivňují náplň jednotlivých představení a jakkoliv se může žánrové rozpětí lišit, téměř vždy se sejde poměrně vyvážená konstrukce. Pro soubory totiž vyplývá, že nemohou z důvodu omezeného času a technických prostředků přivézt složitější představení s náročným light-designem či scénografií apod. Z důvodů financování a běžně menších scén se na Fringe festivalech objevují především představení s minimálním počtem aktérů – v rámech finanční rentability pak většinu programu zaberou komedie – únosné pro řadového diváka v jakoukoliv hodinu a jakékoliv intenzitě. Na druhou stranu hledání nejefektivnějších řešení na omezeném prostoru vybízí tvůrce ke kreativitě a každý Fringe festival je plný bytostně autorských představení a inscenací nových či často opomíjených dramatických textů. Jen málokdy má možnost divák střetnout se s nějakým klasickým dramatem, protože to zcela jistě netvoří jádro fringe.
Jedním z nových textů je komorní drama Domestic od britsko-německo-islandského souboru So It Goes... Autorka Tamsin Omond je zároveň hlavním aktérkou stojící po boku svého hereckého partnera Doug Allena. Vcelku běžný příběh tak trochu o lásce, tak trochu o nenávisti, tak trochu o obou extrémních pólech, které mezi sebou oscilují svou tvořivou a ničivou silou, vábí především svou prací s intenzitou, v jaké se jednání přelévá z jednoho kontrastu ke druhému. S minimem technických prostředků budují oba herci hutnou atmosféru – je příjemné vidět, jak v divadelním světě, který čím dál tím víc lpí na technickém zázemí, stačí k intenzivnímu zážitku pouze stůl a promyšlený herecký výkon.