Reportáž: Prague Fringe 2017 (vol.0)

Jít na pražský Fringe Festival má v sobě cosi unikátního. Jde o lehkost, kterou se na devět dní již pošestnácté naplňuje Malá strana zabydlená alternativními a nezávislými divadly z celého světa. Fringe vytváří na Malé straně specifickou mapu spojující komorní divadla, kavárny a sklepy a vytváří tak svůj vlastní mikročasoprostor přinášející do malostranské atmosféry závan oné lehkosti.
 
Lehkosti divadelní festivity zbavené společenských konvencí a kulturní kredibility, estetických norem a tím do jisté míry i obecného vnímání divadla. Fringe – od slova okraj – ctí své jméno a činí z okrajovosti svou nejdůležitější přednost. Jít na Fringe festival je asi jako chodit na pivo. Nejde tu o nějaký skvostný estetický zážitek, naplnění si kulturního kapitálu. Jít na Fringe znamená vstoupit do dialogu s divadlem, učinit z něj svého spolustolovníka – bavit se ‚s‘ divadlem oproti běžnému bavit se divadlem – a ideálně se pobavit s co nejvíce rozdílnými divadly (názory, pohledy, tématy) a následně s lidmi a tak výsledný pocit nebývá kulturní vyčerpání z přemíry podnětů, ale spíše společenská únava s přemíry setkání a rozhovorů.
Není úplně lehké na něco podobného přistoupit. Nejít do divadla s primárním cílem ojedinělého divadelního prožitku, ale naopak s cílem setkání s něčím novým / s někým novým. Jakmile na to však člověk přistoupí, je schopný naplno prožít tu atmosféru Fringe. Podobné vnímání má v sobě spoustu úsklalý – není v ničem ani lepší ani horší – Fringe stojí pevně na okraji (podle významu svého názvu) a cítí se tam bezpečně.
 
Oprostit se od běžného esteticky-kritického vnímání divadelního představení v sobě zcela jistě něco důležitého ztrácí, na druhou stranu ale dává možnost zaměřit na zcela jiné aspekty, které bývají opomíjeny. Uvědomil jsem si to při prvním představení Mr Gundersen’s Kerfuffle od mezinárodního souboru Trunk & Egg složeného z lidí z Norska, Skotska, USA a Francie. Po celou dobu trvání představení jsem se nebyl schopný odtrhnout od upřímné radosti herců ze samotného hraní. Jejich loutkové představení něžných nápadů – přestože nebyly ‚divadelně‘ efektivní a často významu nosné – a nadšení a zápal herců pro jimi stvořené bytosti jakýchsi Trunků mělo v sobě cosi pro mě důležitého. Být v přítomnosti jejich hry působilo uklidňujícím dojmem.
Následující představení Hummingbird bylo zas skvostným příkladem série divadelní nápaditosti a hledání funkčních scénických řešení na omezeném prostoru. Reminiscence 50. let v USA na půdorysu příběhu o lásce byl prostoupený vitální divadelností, která se pro mě ve finále stala důležitější než samotný příběh právě pro svou nabídku inspirace.
Zcela odjinud přichází britská komička Sajeela Kershi a její stand-up show Immigrant Diaries, jejíž kadence slov a vtipů pumpuje krev v žilách.  Sajeela se tentokrát tematicky obrací k Brexitu, Trumpovi. Jako muslimka se pak především věnuje vnímání muslimů. Ve své show neustále balancuje na hranici sebe ironie, na naplňování stereotypů a jejich boření. Mezi závalem osobitých vtipů a interakce s publikem dovypráví příběh, kdy se stala zajatcem ISIS, ale veškerou svou zkušenost podává s neuvěřitelnou nadsázkou strhující rozdíly mezi vážným a komickým, aby ve finále poukázala na absurditu, v níž se ocitáme.
 
Každé z představení nabízí zcela odlišné vnímání, hledá svůj význam v různých rovinách a vědomí, že Fringe nabízí přes čtyřicet dalších inscenací – rozdílných pohledů na svět a osobitých názorů – činí z Fringe festivalu přinejmenším dobrou společnost, ve které je přínosné alespoň na chvíli pobýt.