Reportáž: Brutal Assault 2014

Brutal. Assault. Už samotnej název může bejt pro laika děsivej a ultimátní. Pro zběžně informovanýho člověka může znamenat v podstatě to samý. Metal, hardcore, možná trochu punku, blití do mikrofonů, kravál, spousta cvočků, pyramid a falešný kůže, módní panoptikum a ošklivý holky. Navrch násilí, galony alkoholu, špína a bubákovský klišé.
 
Takhle blbě fungujou předsudky. Každýmu, kdo vznese sebemenší neoprávněnou namitku, nebo jen pochybnost, bych naordinoval povinnej pobyt. Ne na jeden den, ale hned na všechny tři. Možná, že jsem měl taky trochu despekt a dneska se za něj stydím. Dal jsem si Brutal všechny tři dni a noci a vlastně se mi regulerně stejská. Jedna moje kamarádka to pojmenovala celkem vtipně, když mi psala to samý a ještě to obarvila hláškou o smutku a nostalgii po odjezdu z vydařenýho letního tábora. Na táboře jsem nikdy nebyl, takže nevím, ale nejak podprahově tomu rozumím. Jednak je člověk plnej skepse, kterou v něm o sto šest živí většina pořadatelů festivalů v Čechách. Ne, díky. Mám rád PSH, jasně. Viděl jsem je na malým pódiu, na velkým pódiu, na tourbusu, s milionem hostů a v různejch modifikacích, s kapelou, nebo jenom jako MCs a DJ, nahlas, potichu, vykalený i střízlivý, nasraný i v absolutní pohodě. Já mám PSH rád a vybral jsem je jako příklad záměrně. Protože to je furt ta nejlepší varianta. PSH stokrát jinak. Jenže drtivá většina těch větších českejch festivalů prosté sází na kondomovou jistotu. Jsou sterilní, opakujou se a neriskujou ani za mák. Do  jistý míry to chápu, ale vlastně mě to primárně sere. A nutí k tomu, se jim velkým obloukem vyhýbat.  
Ne, opravdu nepotřebuju vidět stokrát za léto Sto zvířat, Mandrage, Tomáše Kluse, Divokou Billu nebo Vypsanou fixu. Některý z jmenovanejch mám celkem rád, lidsky si s nima v rámci povrchní konverzace rozumím, chápu proč, co a jak dělaj, byť s tím moje etika a vkus nemusí konvenovat. Přesto ale nevidím jedinej důvod, proč by festivalový léto jedný malý, byť poměrně kulturní země mělo bejt jen a jenom o nich. A ono  je. Plus navrch nějaký to 'zaručeně hot jméno', o kterým ale nikdo nic neslyšel, vyšlo pravděpodobně z regionální talentový soutěže někde v Maďarsku a vychcanej českej agent ho koupil za legrační cesťák. A ještě na něj možná dostane i dotaci. 
Ne. Já říkám ne, tohle mi nestačí a nebudu se s tím ztotožňovat, nebo i jenom plout s davem. Myslím, že to relativně přesně trefil můj kamarád, kterej poznamenal, že jediná možná budoucnost českejch festivalů jsou ty žánrový. Naprostej souhlas! Mighty Sounds. Brutal Assault. FluffFest. Creepy Teepee. Vlastně i Let It Roll a Hip Hop Kemp. A určitě i další. Prostě estetika ranejch E.T. Jamů a Urbanovejch Planet Festivalů, kdy šlo pořadatelům ještě opravdu o muziku a ne jenom o profit. Brutal Assault splňuje všechny atributy upřímnýho a dobrýho festivalu. Výborná organizace, neopakovatelná atmosféra i prostředí. Vesměs v pohodě lidi, který věděj, proč a na co jsou tady. Čisto. V rámci žánru výbornej line up, postavenej na globálně uznávanejch jménech. Žádný k uzoufání nudný modifikace "Lollapaloozy pro lobotomy", kdy hraje na všech štacích téměř to samý, akorát možná v jiným pořadí.
 
Brutal Assault je prostě nadstandardně fungující festivalovej moloch, kterej si zaslouží i vaší pozornost a support. Bojkotujte unifikovaný blbosti, který vám akorát tahaj peníze z kapes a nalhávaj, že se jedete bavit na dobrý kapely a je o vás postaráno. Naopak podporujte festivaly s ksichtem a názorem! 
 
PS: užil jsem si nejvíc Ignite, Red Fang, Bring Me The Horizon, Slayer, Architects, H2O, Sick Of It All, Krabathor, Down i Converge a taky kamarády, který jsem dlouho neviděl a potkal je v backstage stanu na drink, či dva. Bez předstírání a VIP pachutě z hraní si na důležitý a nepostradatelný, jak to často jinde bejvá stupidním zvykem...
 
Další desítky fotek najdete v naší FB galerii ZDE.