Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: A Place to Bury Strangers - Onwards to the Wall

A PLACE TO BURY STRANGERS

ONWARDS TO THE WALL EP

Musel jsem se poctivě prostřílet Markem i Lanou, přeprat Ninju, obelstít Yolandu (to nebylo tak těžký) a rozdat si to s Xenií, když se její brácha-zvon zrovna nekoukal. Myslím jako že jsme si dali páku, nebo tak něco. Neříkám, že by mě nějaká ta deska vyloženě iritovala, to vůbec, aby mi zase někdo nepodsouval aroganci. Ale taky jsem si z ničeho nesednul na zadek tak, že by mě ještě druhej den bolel. To je možná dobře, ne? Ty neodolatelný laskominy, co váběj a přitahujou na první dobrou, totiž obvykle vyčpí s prvním poslechem, a s každým dalším se z nich stává vcelku obyčejný, předžvejkaný žužu. Neříkám, že to je pravidlo. Je to skoropravidlo. Zkrátka musel jsem se tím prokousat, abych se dostal k něčemu, co mi zase po dlouhý době udělalo neskrývanou radost. Je to slastně bolestivý. Trochu jako strčit hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a poprosit svý všivý kámoše, aby do něj mlátili pokličkama. Vší všivou silou. Asi tak to je bolestivý, násobeno třeba desetkrát. Někdy je hluk katarzní záležitost, jindy je jako medová plástev, do který si lehnete, roztáhnete ruce i nohy a necháte se zalejt tím sladkým, hustým noisem. Každej pór, všechno. Tenhle prolet větracím systémem, o kterým mluvím, je poměrně krátkej, ale o to intenzivnější. Vlastně než dovyslovíte název kapely, je půl desky pryč. Možná proto, že ho musíte opakovat asi třikrát, protože vám přes ten randál není rozumět jediný slovo. A Place To Bury Strangers. Dost pseudopoetickejch metafor, stejně to nikoho nezajímá. APTBS jsou prostě úsporná trojka z Brooklynu, co si vystačí s tradičním nástrojovým obsazením, ale umí z něj dostat maximum volume. Tím myslím asi tak desetkrát víc, než je maximum. Když vyšla jejich první deska a já měl to štěstí si ji pro sebe objevit, zajásal jsem. Když vyšla dvojka Exploding Head, zajásal jsem podruhý a s úsměvem mi explodovala hlava. Jelikož mají zálibu ve vydávání EP, mám důvod jásat znovu. Na Onwards to the Wall je pět věcí. Stopáž tak akorát na to, abyste si těsně před koncem všimli, že vám krvácí uši a je třeba si dojít do koupelny pro nějaký tampony. Hned úvodní I Lost You deklaruje, že v týhle nerovný válce jsou zajatci bezcenný a moc se s nima nepočítá. Když se vám do levýho ucha surově zabodne první nekontrolovanej feedback, centrum rovnováhy dostane citelnou ránu a vertikální stabilita jde do háje. Ke konci první pětiny se provrávoráte sice bez ztráty vědomí, ale místama po kolenou. Dá se na to zvyknout. Možná proto, že druhá, So Far Away, sice nesundá nohu z plynu, ale kromě rotujícího hluku a hlubokejch reverbů má i nakažlivej hook od kytary a lehce evokuje to nejlepší ze starších She Wants Revenge. Čistej goticko-noiseovej výplach sluchovýho ústrojí. Onwards To The Wall nedala celýmu EP jen název, ale funguje i jako předěl mezi tsunami a ještě větší tsunami. Piercing uší vyměňuje za hypnotickou mantru a kobercovej nálet je slyšet jen hodně zdálky. Ale je tam, žádnej strach. Zapomněl jsem říct, že Ackermannův zpěv je spíš takový nutný pojítko než nějaká dechberoucí brilance, ale tady skvěle funguje jako odpovídačka s ženským hlasem (Alanna Nuala aka Moon, lo-fi tape projekt taky z Brooklynu). Pak už se to začíná vymykat kontrole, takže poslední Drill It Up už je čistá kakofonie synkopickejch příklepovek, který jedou industriální frontální útok na všechno, co ještě má nějakej řád a strukturu. Ne, tohle samozřejmě není hudba pro každýho. Ani to nebude žádná zásadní deska desetiletí, ba ani letošního roku. Ale jak říkám, radost, čistá radost a euforie rochnit se v tom přívalu energie, která přichází skrze hluk. Kdo měl kdy rád Jesus and Mary Chain, My Bloody Valentine, už zmiňovaný She Wants Revenge, Black Rebel Motorcycle Club, Sisters Of Mercy nebo i The Cure někdy z období Pornography (Gallupovo hra na basu je tady evidentní, I když nepřiznanou inspirací), ten by tomu měl rozumět a radovat se se mnou, hehe.