Ředitel Horáckého divadla: Kultura je diskriminována

V současné době probíhá kampaň „Pomozte svému divadlu“. Asociace profesionálních divadel ČR tak upozorňuje na neřešený systém financování regionálních divadel. O problematice jsme si povídali s ředitelem jihlavského Horáckého divadla, Josefem Filou.

Můžete prosím přiblížit, jak podle vás stát neplní v roce 2006 schválenou vládní Koncepci účinnější podpory umění na léta 2007-2013?
Krátkodobý cíl naší kampaně je navýšení účasti státu na financování regionálních divadel, a to hned na rok 2013. V roce 2012 činil příspěvek na provoz regionálních divadel z Programu státní podpory profesionálních divadel a profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů (dále jen Program) 56 mil. Kč, což je nejméně v době existence programu. Když program v roce 2003 vznikal, bylo v plánu, že jeho výše bude činit minimálně 100 mil. Kč. Nejen že se této částky nikdy nedosáhlo, ale její výše se neustále snižuje. V Koncepci účinnější podpory umění na léta 2007–2013 je jasně popsáno, kolik v těchto letech mají profesionální divadla v rámci Programu získat. Na rok 2013 je schválena podpora ve výši 150 mil. Kč, tuto částku by měla divadla dostat.

 Jedním ze tří hlavních cílů kampaně je seznámit veřejnost s financováním regionálních divadel. Myslíte si, že veřejnost dosud není dostatečně informovaná?
Česká média informují o dění v kultuře velmi sporadicky. V běžném deníku je protežován sport na úkor kultury. Spočítejte si, kolik stran je věnováno kultuře a kolik sportu. S mírnou nadsázkou dodávám, že o tu jednu stranu se kultura dělí s křížovkou. Slyšel jste v rádiu při zprávách rozhovor s hercem těsně po tom, co slezl z jeviště a aby odpovídal na otázku: „Mistře, jak se vám dnes hrál Othello?“? Já tedy ne, a to ani ve veřejnoprávních médiích. Zato udýchané útočníky HC a FC slyším téměř denně. Já to vnímám jako cílenou diskriminaci kultury v Česku. Proto vznikla kampaň „Pomozte svému divadlu“, kterou organizuje po celé České republice APD ČR. Nechceme pískat a dělat rámus před Úřadem vlády nebo Ministerstvem kultury nebo si brát při stávce jako rukojmí naše diváky. Takže jsme zvolili formu, která je nám nejbližší - divadlo pod širým nebem, petice a audio informace před představením.

Proč se na problematiku financování upozorňuje až teď?
Upozorňujeme na to dlouho. Až nyní jsme zvolili razantnější a viditelnější formu. Dlouhodobě APD ČR vede bilaterální jednání s vládními činiteli, Ministerstvem kultury a zákonodárci. Výsledkem je to, že se nic neděje a k tomu všemu se k nám stát chová nečestně, protože svoje sliby neplní.

Asociace profesionálních divadel ČR upozorňuje, že regionální scény dotují zejména města, avšak velký podíl jejich diváků je z obcí, které se na financování těchto divadel vůbec nepodílejí. Jak je na tom Horácké divadlo?
Od roku 1990, kdy došlo k transformaci sítě profesionálních divadel v ČR, zřizují tyto instituce převážně města. Ve dvou případech to jsou kraje - naše a Těšínské divadlo. Situace je vlastně stejná, ale zrcadlově obrácená. Divadla, která jsou zřizována městy, žádají stát a také příslušné kraje, v oblasti své působnosti, o zvýšení podílu na jejich financování. My o to samé žádáme také, s tím rozdílem, že kromě státu chceme do financování provozu divadla zapojit i Statutární město Jihlava, které od roku 1990 neposkytlo HDJ na provoz ani korunu, přičemž divadlo navštěvují i jeho obyvatelé.

Muselo už HDJ podniknout nějaké kroky, aby se vyrovnalo s neplněním státních závazků z Koncepce?
Muselo. V průběhu sezony 2005/2006 jsem byl nucen snížit stav zaměstnanců v hlavním pracovním poměru ze stávajících 103 na 73 a k dnešnímu dni je přepočtený stav 69. To sebou přineslo například snížení počtu premiér, které zařazujeme do abonentních cyklů, ze 7 na 6. Tím jsem mohl snížit stav zaměstnanců v zákulisním servisu. Další zaměstnance jsem postupně propustil. Jejich činnosti zajišťujeme dodavatelsky a některé profese platíme na základě dohod o provedení práce. Dlouhodobě šetříme na nákladech na provoz ve všech položkách, ale za tu dobu nám pomalu dochází dech – není z čeho brát, nechceme-li omezovat chod divadla. Tím posledním, co bych chtěl udělat, ale možná budu muset, je snižování honorářů zaměstnancům. I tak jsou stávající výše gáží zoufalé v porovnání s republikovým průměrem (2.Q 2012 – 24.626,- Kč). Vysokoškolsky vzdělaný člen hereckého souboru, po více jak 40ti letém působení na prknech divadla, odchází do penze s 25 000,- hrubého. Stejně vzdělaný umělec vstupuje do svého prvního angažmá s hrubým platem 16.000,- Kč. Jak potom vnímáme společenskou a uměleckou prestiž hereckého povolání, když ji takto oceňujeme? V duchu si říkám, že můžeme být rádi, že tak jako komedianti ve středověku nemusíme nocovat před hradbami města jako něco nežádoucího.

V krátkých spotech čtyři osobnosti českého divadla (Jaroslav Plesl, Václav Postránecký, Pavla Tomicová a jihlavský rodák Martin Stránský) představují své životní příběhy spojené s regionálními scénami. Jaký by byl ten váš?
Na rozdíl od jmenovaných hereckých osobností se mi můj sen o herectví nesplnil. Toto divadlo řídím 12 let jako manažer, ale důležité je to, že jsem při tom a že se na chodu divadla nějak podílím. Osobní vztah k této divadelní scéně mám od roku 1962. Do hlediště mě tenkrát přivedla moje paní učitelka češtiny na základní škole v Křížové ulici. Bože, je to teď v září 50 let! Dvacet čtyři let pak mám čest být v tomto divadle zaměstnán profesionálně, a ještě předtím jsem od roku 1982 občas vylezl na prkna v inscenacích, když potřebovali na jevišti zaplnit nějakou tu díru. Takže suma sumárum – je to moje celoživotní srdeční záležitost. A kdybyste se mě zeptal, zda bych jako principál měnil toto divadlo za jiné, tak říkám ne. A dnes ani za to Národní!

Více o kampani na www.pomoztesvemudivadlu.cz.