Recenze: Sisters of Mercy, Divadlo Archa, 17.5.2014

Když jdete na koncert slavné kapely dávno za zenitem, nebývá prozíravé vybavit se přílišnými očekáváními. V lepším případě můžete být mile překvapeni, ale pravděpodobnější bývá zklamání. Páté české vystoupení kdysi populárních Sisters of Mercy nebylo výjimkou.
 
Slušně zaplněná Archa byla očividně natěšená a kdo ze stárnoucích pánů a dam v černém na sobě neměl tričko se jménem kapely, spěchal si ho koupit do stánku s merchandisingem v předsálí. Tak důkladná kmenová soudržnost v tomto ohledu bývá na koncertech k vidění málokdy. Ovšem soubor na pódiu vypadal toliko jako svůj vlastní revival, což jen podtrhovaly mraky mlhy, z níž se v první polovině večera jen občas vymotal zpěvák Andrew Eldrich. Poté, co odtáhly, se mu nad hlavou houpala velká diskotéková koule.
 
Příběhů podobných tomu, který se odehrával na scéně, je zřejmě plná současnost. „Líbilo?“ zaznělo v předsálí ve frontě na pivo po skončení koncertu. „Nelíbilo,“ odvětil tázaný spolučekatel na drink. „To jsem se mohl doma koukat na hokej a vyšlo by mě to levněji,“ odvětil.
 
Ještě předkapela: oživení duchu generačních souputníků Sisters of Mercy – kapely Bauhaus – přinesla v úvodu večera rovněž britská skupina Losers. Zvonící kytary, zásadní basová linka, černobílé jakoby hororové extatické klipy v pozadí a koneckonců i barva zpěvákova hlasu potěšily ctitele někdejších hvězd britské kytarové scény, již téměř zapomenutých. Ale nejlepší bylo představení slovy frontmana: větu „We are Losers!“ totiž může pronést jen ten, kdo je skutečně vědom svých pravých kvalit.
Mnozí přítomní by očividně stejnou upřímnost očekávali i od těch, za nimiž do Archy přišli, ale tak daleko schopnosti hvězd večera nesahaly. Tak třeba příště…