Recenze: Nonkeen v Akropoli

Velmi abstraktní ambient Andrea Belfi se nejčastěji setkává s přívlastkem průsvitný, tak jak na svých nahrávkách v rozpětí od berlínského labelu Miasmah po Drag City vytváří tenhle bubeník extraordinaire smyčky akustickými nástroji, zatímco elektronika přináší bezprostřední akcent. Živě působí jeho post drone hypnotickou basovou linkou zpočátku těžce a evokuje náladu raných Clock DVA setkávajících se s noirovým jazzem, postupně vnáší od svého drum kitu s Rolandovým espédéčkem více a více hravosti, přibývá průzračnosti pro výlet do krajin příbuzných třeba i s Benem Frostem. Aktuální nahrávka někdejšího studenta umění z Milána, od mládí protřelého hraním s punkovými kapelami a pozdější spoluprací s Aidanem Bakerem, Mike Wattem a řadou významných jiných, Natura Morta (v renesančním konceptu Zátiší) rozhodně stojí za povšimnutí. A taky, kdy zažijete aby si publikum tak moc přálo, aby hrál předskokan mnohem mnohem déle?
 
 
       Působí pak nadmíru logicky, pokud jej Nils Frahm přizval, aby působil jako páteř kapely pro živá vystoupení konceptu Nonkeen, muzikant muzikanta přece pozná, skutečnost však ukazuje, že další zúčastnění, dávní Frahmovi souputníci Sebastian Singwald s basou a Frederic Gmeiner za druhou (či první) bicí soupravou - asi znáte příběh, kterak se tihle kamarádi od sedmi let i navzdory ještě tehdejšímu rozdělení Německa setkávali v nadšení z field recording a společného muzicírování, aby jejich přátelství i přes řadu náhod a úskoků osudu přetrvalo, romantický příběh i o síle a moci hudby - po muzikantské stránce za dvěma prověřenými mimořádnými talenty nikterak nezaostávají. I to však vede k otázce, jak bude znít velmi podařené album pro ikonický taneční label R&S The Gamble živě. Bude to musician's music anebo prostě psina?
       Stručně, velmi jinak. Tam kde zní The Gamble roztomile retro (i vzhledem k přiznanému šumu původních pásků a jejich změnám rychlosti v Pink Flirt, zvuku bicích - asi jedno procento původních dětských nahrávek bylo zachováno) a evokuje čím žila taneční scéna v druhé polovině devadesátých let, kdy první inkarnaci Nonkeen ukončila při jejich vystoupení v lunaparku bizarní nehoda řetízkového kolotoče (hitchcockovské, leč skutečné) - nevypsanou soutěží kdo najde lepší sampl Lalo Schifrina v rámci pronikání latinských vlivů, pouliční nahrávky a big beat Davida Holmese, Talkin' Loud… a mimochodem, všimněte si jak zní bicí v Animal Farm jako kdyby vypadly z Zuckerzeit od Cluster anebo jak moc připomene Nils Frahm v This Beautiful Mess Herbie Hancocka na Milesově In A Silent Way… převládá při živém vystoupení i přes četnost perkusivních etnických vlivů a několik vtipných momentů ve finální části koncertu kdy na pár vteřin znějí rockově (sic) neoklasicismus Frahmova romantického alter ega (Čajkovskij, Prokofjev, Keith Jarrett) a jazzové cítění naznačující spíš post bop než fúzi. Ta tam je zpomalená bossa nova Animal Farm. A to pominu fakt, že při svých prvních úderech do kláves zazněl Nils Frahm přes své velmi civilní odění tak moc prog, že jsem měl na chvíli pocit, že přede mnou bude stát v hábitech jako Rick Wakeman. 
       The Gamble vzniklo z mnoha let spontánního jamování s pečlivým uchem pro to co vyhodit, aby byla zachována střídmá jednoduchost a hravost. I proto tenhle název a je na místě říci, že tahle hra vyšla. Živá podoba byla vedena snahou převést úspěšný koncept přímo na jeviště - "přesně takhle jak nás vidíte vypadá naše zkušebna, i proto teď sedí Andrea Belfi zády k publiku," říká Gmeiner - tak, aby byla zachována bezprostřední přímočarost. Nonkeen se živě obejdou bez potřeby narativ, jimiž doplňují svoji instrumentální hudbu, podobně jako tvořil Holmes své filmové vize, názvy upomínajícími na staré dobré Tangerine Dream - Chasing God Through Palmyra - "názvy jsou v téhle hudbě důležité, protože mění její vnímání. Asi uslyšíš písničku trochu jinak když víš jak se jmenuje," říká Frahm - jednotlivé tracky se mění živě v rozsáhlé spontánní jamy. I proto může vzniknout v rámci turné nová věc My Circle anebo se vrcholem koncertu stát na albu kratičká Capstan. A právě tak může být vynechána singlová Chasing God… "protože se nám živě nehraje dobře s automatickým bubeníkem," směje se Frahm a tak ji zažijeme jen puštěnou z gramofonu na jevišti, zatímco kapela připravuje občerstvení pro publikum (tonik). "Až budeme mít dost lajků na youtube a gramofonová firma bude spokojená, neuvedeme ji už ani takhle," dodává. Samozřejmě že právě tahle metoda přináší svá úskalí, kdy oproti zkušebně či studiu nemusí být hned zřejmé kdy už střihnout, téma opustit a dál jam nerozvíjet. S charakteristickou srdečností to vyšlo právě tak, aby byl tenhle Frahmův off-shoot úspěšný i koncertně. Tak akorát. Prima. 
 
/Další foto na FB/
NONKEEN
support act: Andrea Belfi
Praha, Palác Akropolis
3.5.2016