Recenze: Koncert Nilse Frahma

Poprvé jsem viděl sekvencér v lidské podobě v perkusionistovi senegalské legendy Youssou N'Doura na témže místě, tentokrát v případě brooklynského perkusivního ataku o třech osobách s vtipným názvem Dawn Of Midi, jehož druhé album Dysnomia, natočené pro label Thirsty Ear, si tolik oblíbil časopis New Yorker.
Pianista Amino Belyamani používá otevřené křídlo k čistě minimalistickým zpravidla jedno- až třítónovým smyčkám, jejichž zvuk zároveň zvukově upravuje dotekem strun levou rukou v rezonanční skříni klavíru, společným polyrytmickým kontrapunktem tak s basistou Aakaashem Isranim činí bicí Quasima Naqviho často logickým sólovým nástrojem. Ať již od rovného beatu bass drumu na všechny doby přechází přes různé nepravidelnosti a rimshoty k čemusi vzdáleně připomínajícímu boogie (což vede k představě, jak báječně dislokovaný výsledek by zde zaručila případná kytarová rytmická linka), Belyamani vnáší lyrický prvek tvořený z blue notes anebo zaznějí jako kdyby Hauschka hrál dubstep, unášejí vás svojí hypnotickou, vtipnou a veselou náladou a jsou tak perfektní předkapelou pro Nilse Frahma, neboť s lehkostí vytvářejí prostor… 
"Hudba je o hudbě. Ne o životě a lásce." Nils Frahm
…do kterého pak může vstoupit, veselý a rozesmátý jako kluk od vedle, klidně byste si ho spletli s nejbližším technikem tahajícím kabely jak nenápadně a skromně působí, jako do svého obýváku. A právě tak i sám bezprostředně pojmenovává svůj návrat po roce do téhož vyprodaného sálu, bouřlivě vítán natěšeným publikem, s předesláním, že zahraje i několik nových skladeb, čímž se jeho setlist liší od předcházejících německých koncertů turné. Ponechme stranou minimalismus, Satie, Froese, Glasse, Jarretta, toho si nakonec v souvislosti s Frahmem můžete přečíst tuny, jeho hudba působí nesmírně romanticky, Čajkovskému blízká i ve způsobu vývoje melodie jednotlivými repetitivně se opakujícími sekvencemi, tak graduje pověstná Says, uzavírající základní set za frenetických ovací. Ne náhodou, nakonec Frahm studoval sedm let u Nahuma Brodski, žáka posledního Čajkovského protégé. Zde ovšem po průzračných tónech úvodní Ode (vždy se mi při ní tak nějak dere na mysl jméno Janáček) vzápětí směřuje koncert - varhany a ženské hlasy - k ohlasům hudby barokní, kolébky vší práce s dynamikou, vytváří nesmírné napětí, kdy power chord visí ve vzduchu, aby chytře ještě nepřišel, a namísto toho jsme byli nasměřováni k vynikající hypnotické elektronické pasáži, mnohem bližší výletu Nicolase Jaara do hájemství Pink Floyd s Darkside než kraurocku. Silný moment, kdy po rozsvícení světel kontrastně zavnímáte, že Nils Frahm je nakonec po všem tak úžasném, co je schopen uvést do pohybu, živoucí lidskou bytostí se všemi jejími možnými nedostatky, ale především tak úžasnými možnostmi.
 
Ví, že hudbě se můžete přibližovat. Setkat se s ní. Můžete se jí dotknout a ona se pak stane. Projde vámi. Jste prostředník, nevlastníte ji. A můžete ji zprostředkovat jiným a sdílet s nimi. Je pro něj důležité komunikovat s publikem a velmi silně jej vnímá. Je milé vidět jak vesele reaguje na jakýkoliv podnět, pád lahve, zvuk střepů, při koncertě, jehož dynamické rozmezí je takové, že v tichých pasážích zní zvuk spouště fotoaparátu sálem jako rána. Je pro něj důležité pracovat s prostředím, ve kterém hraje, ať už s vědomím zásadního vlivu akustické odlišnosti pro vyznění různých kompozic, aby tak nahrávkou třiceti různých koncertů vytvořil album Spaces ("Možná snad jen Keith Jarrett umí stvořit hudbu na temném místě a říct všem ‘Shut the fuck up!’ ale to by mě totálně zablokovalo"), ale právě tak dobře ví, že i interakce s posluchači je pokaždé jedinečná. Je pro něj důležité udělat úkrok stranou například od klidné čistoty labelu ECM (jeho otec se jako fotograf podílel na vzniku obalů alb), nechce působit neživotně. Je mu jasné, že nabídnout jednostranně příliš velkou část hudby převážně povahy smutné a melancholické by bylo pro publikum těžké k usledování. Dokáže odlehčit.
 
Uvádí věc tak novou, že ještě nemá název a přechází k nástroji vyrobenému speciálně pro něj, Klavins Una Corda no 001 Nils Frahm prosím, jakési pianino stripped bare a najednou je v krásné akustické věci slyšet Chopin. All Melody/ #2 přináší první hlasité ovace publika a v gradaci koncertu logicky dochází na power chords - v nadšeně přijatém stakatovém ataku Hammers a především v úžasných pedálových basech finální Says (historický legendární Moog Taurus pedal board synth, skvělá součást Frahmova pouze a jenom analogového vybavení). A protože platí nutnost dodržení curfew o desáté, před obligátním přídavkem Toilet Brushes - More (včetně práce dvěma toaletníma štětkami z ikey na strunách klavíru a odpovídajících mikrofonech) jsme vyzváni abychom se pro zdar jeho uskutečnění zdrželi potlesku či případných reakcí, pokyn, který byl následně změněn na možnost luskání prsty, takže poslední hlasitější zvuk, který se mohl ze sálu nést, mírně připomínal cikády směřující do vytracena.  
 
Tohle byl koncert, kdy neřešíte, že je asi tím nejlepším v daném roce, jen se s pokorou radujete, že jste u toho mohli být. V euforické atmosféře u stánku s merchem, kdy desky jdou na dračku a Nils je přišel podepisovat mu poděkuji a ostýchavě dodávám "Člověk se může potkat s hudbou, když má štěstí. A tady byla." Zprvu mi nerozumí, ale patrně ho to zaujalo, protože si to nechá zopakovat a pak poděkuje a dotkne se srdce. Aspoň tohle málo jsem mohl udělat.
 
 
NILS FRAHM lost his mind tour 2015
support: Dawn Of Midi
Palác Akropolis, Praha, 7.5.2015
 
foto: "Nils Frahm Lost His Mind" by Mady9 - Own work. Licensed under CC BY-SA 4.0 via Wikimedia Commons