Recenze: Na dřeň je love story pro inťouše

 
Francouzi umějí točit psychologická dramata už dlouho a lépe než ostatní a Marion Cotillard umí být i bez nohou vražedně sexy.
Režisér Jacques Audiard pochází z filmařské rodiny, a tak se chtěl zřejmě během pubertální vzpoury filmu vyhnout a přihlásil se na pedagogickou fakultu. Tu nedostudoval, ale živit se nějak potřeboval, takže co mu zbylo? Začínal jako asistent střihu na filmech Romana Polanského. Odsud už nebylo zase tak daleko k tomu, aby začal točit vlastní filmy.
Na dřeň (Rust and bones) je jeho osmým filmem. V české distribuci zaznamenal úspěch jeho film z roku 2001 Čti mi ze rtů, jehož děj Na dřeň v mnoha bodech připomíná.
Oba filmy jsou komlikovanými milostnými příběhy o handicapovaných lidech, kteří i přes svá omezení touží po vztazích (ať už si to připouštějí či ne). Obě dramata pletou přízi vznikajících vztahů jemně a filmově. U Jacquese Audiarda celou dobu víte, že se díváte na film. Neustále Vám to připomínají velmi estetické záběry a sled často ne úplně běžných životních událostí. Díky režisérově řemeslné zručnosti a francouzskému šmrncu ovšem tento fakt podívanou vůbec nijak nekazí.
Nerada bych spoilerovala, ale to, o čem se píše v textu distributora už je mlčet asi trochu zbytečné. I když v případě tohoto filmu jsem si po dlouhé době říkala, že by bylo lepší nevědět dopředu skoro nic. Takže jen tak zlehka…
Ali (Matthias Schoenaerts) je rváč, nemá kde bydlet a jednoho dne mu nezbyde, než se začít starat o svého syna, jehož matka se o něj kvůli drogám už starat nemůže. Vydá se tedy ke své sestře a jejímu muži hledat oporu. Získává práci vyhazovače v nočním klubu a k tomu se mu naskytne příležitost přivydělat si jako „sázkový bojovník“. V nočním klubu potkává při rvačce krásnou trenérku kosatek Stephánii (Marion Cotillard), kterou zaveze domů. Ještě v autě jí stihne celkem buransky urazit, a nebýt toho, že se jejich příběhy díky střihu neustále prolínají, asi by málokoho napadlo, že tito dva by to mohli někdy dát dohromady.
Jako by mi z filmu lezlo trošičku smutné téma, a sice, že každý někoho potřebuje, a ve slabých chvílích si to uvědomí. Jako by lidi ještě víc než štěstí dokázalo spojovat trápení.
Tak tedy, Na dřeň sice nejde ve ždímání diváckých emocí až na dřeň, ale jde o velmi příjemnou malou velkou francouzskou podívanou.
text: Kateřina Nechvílová