Recenze: Electronic Beats 2015

Letošní svátky jara, jak lze pravidelný festival Electronic Beats v pražské Arše vzhledem k jeho oblibě bez velké nadsázky nazvat, nenabízely tolik prvoplánově velkých jmen jako v některých z předchozích ročníků, ani tak mohutný totální fantastický elektronický "overkill", jaký přivezli Moderat vloni, kdy řadě účastníků toho památného večera přivodili svojí hudbou stav změněného vědomí, v němž se mnozí potáceli ještě následujícího odpoledne a dorozumívali se na facebooku výkřiky jako "ještě jedu". Svojí povahou se jednalo o večer mnohem komornější. Ale neméně báječný!
 
 
Adi Ulmansky pochází z Jeruzaléma a pokud při svém předloňském vystoupení na United Islands působila více jako odpověď na Uffie a tedy kdesi poblíž labelu Ed Banger spíš než třeba Tempa (ač rapuje lépe než Borgore), tentokrát již bylo jí zmiňované okouzlení post dubstepovou scénou mnohem patrnější. I když neproznívalo v prvním plánu. Vnější vizuální stylizace ovlivněná anime ustoupila ve prospěch střídmé jednoduchosti černého oblečení, zcela v souladu s hloubkou a komorností jejího sílícího příklonu k soulu a r n b, nabývajícího na intenzitě s pokračujícím vystoupením. Ač zpočátku převládaly prvky elektra a glitchové scény, postupně její zvuk směřoval přes pomalou Snow stále lehčeji k postupům nu r n b, spřízněným s Autre Ne Veut anebo Tomem Krellem. A dokázala patřičně zapracovat na dynamice. Chinatown živě obohatila od počáteční na Psapp upomínající rozverné hravosti hracích strojků acidovou razancí ne nepodobnou legendárnímu Jaydeemu. Anebo vcelku nečekaně a velmi tvrdě zalomila svůj zvuk kamsi k elektronickému popu konce sedmdesátých let (krautrock dnes večer poprvé? ha!) Až k závěrečné Was It You? nápadité, vtipné a ve svém projevu nesmírně intimní. A výborné.
 
Ke cti dramaturgům Electronic Beats Festivalu, a myslím že se jedná o jeden z důležitých důvodů, proč je tento festival tolik vyhledávaný, patří skutečnost, že i když nasadí laťku jmény jako Grimes anebo Lana Del Rey nesmírně vysoko, a pak přivezou někoho relativně méně známého, ten ji dokáže spolehlivě a s lehkostí přeskočit. Jaké to pro vás je mít před sebou někoho nesmírně talentovaného? JJ Burnel z The Stranglers mně kdysi ve vzpomínce na svého někdejšího spoluhráče Alexe Gifforda z Propellerheads řekl, ten kluk byl tak talentovanej, že bys mu oči vyškrábal. Cha. A teď před vámi stojí dvě krásné kubánské (v Paříži usazené) sestřičky, dcery nedávno zesnulého kubánského perkusisty Anga Diaze z Irakere, spoluhráče takových legend jako Ferrera, Segunda a dalších výlupků z Buena Vista Social Club. A to si pište, že obě umějí zpívat. Ještě mnohem podstatnější ovšem je intenzita, s jakou soul Ibeyi (v youruba, nigerijském jazyce jakým hovořili předci Kubánců afrického původu, doslova dvojčata) směřuje deeper a deeper k stále hlubší spiritualitě. Jejich první album vyjadřuje pocity smutku z odchodu blízkých lidí, podobně jako svého času debut Arcade Fire Funeral, a je hluboce ovlivněno santerií, synkretickým karibským náboženstvím vzniklým setkáním afrických přistěhovalců s katolictvím. Takže po úvodní a cappella yorubštinou zpívané Eleggua, mně již při následujících Ghosts běhá mráz po zádech. "We ain't nothing without love…" Jo. Lisa-Kaindé Diaz za pianem (Roland RD700) a Akai mpk 249 a její dvojče Naomi, obsluhující tradiční perkuse cajón a Batá stejně jako controller Akai MPD32, kombinují svůj velmi jazzově znějící soul s afrokubánskými latinskými prvky (ohlasy salsy v River), vokály v yorubě a tradičními beaty, ale také elektronickými programovanými prvky i akcenty francouzského prostředí. Pocitově víc jako Lauryn Hill než Billie Holiday, ale také třeba jako Esperanza Spalding, chcete-li. K vrcholům koncertu směřuje Oya, ohlas santerie uvedený Lisou slovy "to je o bohyni, která tančí na hrobech", s intrem upomínajícím na středověkou evropskou hudbu a následným perkusivním atakem nepříliš vzdáleným Benu Frostovi, a cover verze neworleánského rappera Jay Electronica Better In Tune With The Infinite (ta věc, kterou pro něj produkoval Ryuichi Sakamoto). "The church you go to pray in it, the work is on the outside, Staring out the windows is for love songs and house flies". Hluboké, elegantní a strhující. A také velmi velmi zábavné.
 
Von Spar byli senzační. Zkrátka a dobře tak. Jak moc kontrastoval jejich nenápadný a zdánlivě téměř nepovšimnutý přichod na jeviště s frenetickým ohlasem, jímž se s nimi Archa loučila. Jejich vystoupení začalo jakoby z ticha postupnou gradací, která vás nasměřovala hodně daleko a zněla jako kdyby vypadla z Future Days. A právě tak i zcela v duchu Neu!, Cluster a jiných velmistrů krautrocku. Nakonec, jedná se přece o kolínskou partičku (sic), jíž si vybral Stephen Malkmus z Pavement jako své "přátele", aby s nimi natočil cover verzi kompletního alba Can Ege Bamyasi. Hned vzápětí nás umístily hřejivé hypnotické sekvence někam poblíž Rubyconu pánů Froese a Franke a jejich Tangerine Dream. Von Spar mají hudbu sedmdesátých a počátku osmdesátých let, ze které vycházejí, zažitou par excellence, a dokáží s ní pracovat i mile legračním způsobem. Jejich Try Though We Might - a živě zvlášť - zní trochu jako kdyby 10cc, blahé paměti, produkoval Conny Plank, anebo, jako kdyby Steely Dan v období alba Gaucho hráli krautrock, což tedy vůbec není špatná věc. Absolutním vrcholem jejich vystoupení je V.S.O.P. (to je ta s tím vtipným klipem) gradující takovým způsobem, že o sobě hlediště již dává mocně vědět; pokud dá stupňovaný elektronický atak připomenout rané syrové a brutální Simple Minds, oklikou se zas vrací skutečnost, jak mocně byli glasgowští průkopníci euro disca a nejen oni ovlivněni právě krautrockem. A pak následný další výlet do hájemství Tangerine Dream s projekcí, která jakoby vypadla z Tarkovského filmů, další porce velmi delikátní a nadmíru účinné psychedelie. Hrané s nesmírným nadhledem, klidem a pokorou. Tichý úžas.
 
Warpaint již očekávaně přilákají do prvních řad spoustu svých fanynek. Jak známo, každému, kdo nemá uši zrovna pod zadkem (pro slabší povahy pod koleny), je jasné, že tyhle holky jsou vynikající muzikantky. Jak známo, nejčastější jim určená výčitka je, že jejich hudba připomíná povětšinou neohraničené jamování a kytarové rave upy, a že mají dámy problémy s tvorbou písňových struktur, která by jim dopřála silnější materiál. Ha. Zde.živě.funguje.Všechno! A především, minimálně pro tento večer, ač je značná část jejich materiálu povahy spíše melancholické či zasněné, Warpaint znějí neskutečně uvolněně a VESELE. Pokud upomenou na The Cure v období řekněme Seventeen Seconds, není to pouze pro ikonický chorusový zvuk, ale především pro charakteristický mírně jazzový houpavý způsob frázování, jímž nasákl mladý Robert Smith posloucháním alb Modern Jazz Quartetu svého staršího bratra. A podobně hudba Warpaint tančí kolem značně dubově (tolik post punková věc taktéž, vzpomeňme Davida J) znějící basy Jenny Lee Lindberg (paní Chris Cunninghamové), jíž vidět se při hraní pohybovat je pastva pro oči, ať již jen tvoří hudební základ pro své souputnice, anebo padá smíchy na kolena odbourána nevázaným tanečkem značně rozveselené Emily Kokal na začátku Composure. No dobře, je možné zmínit, že tu zrovna připomenou Curve anebo jindy náladou třeba Pale Saints, ale jednak, to je přece skvělé a taky, opravdu si dokážu představit, že s takhle dobrou kapelou se legendám jako je Flood nebo Nigel Godrich spolupracovalo moc dobře.
Setlist : Warpaint, Undertow, No Way Out, Composure, Love Is To Die, Intro, Keep It Healthy, Disco//Very, Burgundy/Krimson, Bees, Elephants (NJ), Biggy
 
To conclude with Love Is To Die in FULL chorus...
 
 
text: David Berdych
Electronic Beats festival
Praha, Divadlo Archa 13.3.2015