Jaká byla Lana del Rey v Arše?

Festival Electronic Beats Divadlu Archa sluší. V jeho čistém funkcionalismu nachází prostory příhodně labyrintní, s množstvím nápaditých dárků, bezchybným výtvarným řešením a v tomto kýženě jarním podvečeru i s množstvím slečen s květinami ve vlasech po vzoru Fridy Kahlo anebo Grimes na pařížském Fashion Weeku.
 
Švédka Karin Park má za sebou čtyři alba a turné s Garym Numanem. Živě zní nepřehlédnutelně jako Karin Dreijer Andersson z The Knife, ale ne tolik, aby to rušilo a oproti některým nahrávkám zdaleka ne tolik jako Björk, pohybově připomene Siouxsie v období Ju Ju, ovšem bez vykopávání nohama. Tradičně ji doplňuje bratr David, v neodmyslitelném triku Slayer, za bicí soupravou, od které zároveň obsluhuje většinu elektroniky samplovacími pady anebo basovými pedály. Jejich electro pop nezní zdaleka tak studeně, jak by naznačovala stylizace anebo nabízející se srovnání s Ladytron, a zdaleka tolik neprozrazuje své vzory. Od Restless po Fryngies vše stojí a padá s kvalitou zvládnutí jednoduché písňové formy; pokud se sourozenci snaží o atmosféričtější zvukovou plochu, nálada poněkud klesá, uspějí tam, kde se jim vydaří nápaditý refrén anebo výraznější melodická linka.
 
Přiznám, že jsem se přistihl, že koncertu Lany Del Rey u mě předcházel ten nejvyšší stupeň rozechvění, jaký u mě jen zcela výjimečně provází ty největší koncerty a osobnosti. Jako před Davidem Bowiem poprvé v Praze anebo před Morrisseym, například. Zvláštně překvapivé pro mě přitom bylo, že se Lana na mé vnitřní žánrové mapě začala pohybovat kdesi podivně blízko Marku Laneganovi. A přiznám, že jsem se nesmírně těšil, až uvidím Lanu Del Rey na pódiu, když nezpívá, tak, jak jsem tuhle introvertní zranitelnou a stoprocentně autentickou bytůstku občas zahlédl na některých videích - ponořenou do své hudby a jejích často nesmírně bolestivých výpovědí. Ale zároveň mi trochu něco nehrálo. Napadalo mě, že se člověk v tomhle stupni introverze vynesením svých nejosbnějších pocitů na povrch může uvolnit natolik, že se překlopí do opačného extrému - podobně jako třeba Fiona Apple, která ostychem působí, že ji k mikrofonu téměř musí dovést, a pak se naráz změní v dračici.
Jak nízká ještě byla moje očekávání. Samotný příchod někdejší studentky metafyziky Lany Del Rey na pódium svojí emoční nabitostí patří těm nejpamětihodnějším událostem, které si lze v této oblasti vůbec představit. Představte si Morrisseyho na témže místě, kdy se lidé stříkali kasrem, aby se dostali blíž k pódiu, a ještě nejste nikde poblíž. Od úvodních kytarových tónů a prvních slov "My pussy taste like Pepsi cola," se kterými Lana v modrých minišatech vchází rovnou mezi lidi v prvních řadách, je zřejmé, že tahle holka si to přišla příšerně dát, tenhle sál přišla zbourat. Lynchovská dáma z radiátoru v podání Fiony Apple? Nabízelo by se, ale ne zcela. Povzdech Luly z Wild At Heart "Jak by bylo krásné žít v době Patsy Cline"? Zcela na místě a ještě...
Zatímco album evokuje gangsta polosvět bezchybnou produkcí Emile Haynie, zde se vše ocitá na pomezí přízračného lynchovského polosnu, abych se vyhnul nadužívanému slovu "éterický", a to včetně očekávané citace Blue Velvet. A zatímco studiové nahrávky působí nesmírně dojemně svojí nezúčastněností a odstupem, se kterým Lana Del Rey jakoby zdálky popisuje dezolátní vztahy, nenaplněné touhy a naději - jakási Unfinished Sympathy pro dnešní dny -  na koncertě překypuje hřejivou vřelostí a srdečností a extrémně emotivní odezva nadšeného zpívajícího publika dojímá ji - až na kraj slz - jako při Video Games dozpívaných davem, kdy jí stačí dořeknout jen "yes".
Podobně s nesmírným nadhledem a odstupem vůči vlastní tvorbě a písničkám jako by komentovala témata svých písní a sama se tím bavila, což vyznívá lehce dylanovsky, ale oproti tomu zřetelně vidíte, které řádky jí prozní celou - jako například "Dying young and playing hard That's the way my father made his life and art..." z Ride.
S publikem mluví často, zjevně zasažena extrémní odezvou - a to vlastně nevím, jestli slovo extrémní vůbec dostačuje - ať už zmiňuje autobiografické prvky v Carmen anebo odbouraně a pobaveně říká "z tohoto se budu nějakou dostávat"  a na dlouhé chvíle se ztrácí mezi lidmi, ať už pro doteky či podepisování všeho možného, co je jí podáváno. Obrovský nadhled se projevuje i v jejím zpěvu, její sebejistota je ohromující, z téhle holky máte pocit, že by zazpívala falešný tón, jenom kdyby sama chtěla. Lana je odzbrojující do té míry, že si vybavuji, kterak ji podobně citlivá Grimes nikdy nepřestává dojemně bránit oproti různým haterům, kteří se ostatně zpravidla objevují, když dochází na vypjaté (a tím i méně srozumitelné) emoce. Po sedmdesáti minutách (a dlužno podotknout, že koncert začal oproti rozpisu o dobrou půlhodinu dříve) se Lana Del Rey loučí s příslibem, že do Prahy se určitě vrátí, ukáže roztomilé parůžky a rychle mizí...
 
A znovu electro pop. Roosevelt je projekt Mariuse Laubera z Kolína nad Rýnem, který zaujal dvěma singly pro label Greco-Roman, prosluněným Sea a trochu temnějším Around You a jehož smlouva s windishagency naznačuje slibnou budoucnost. Podobně jako jeho chytrý set pro Boiler Room je těžištěm disco ovlivněné zvukem té části osmdesátých let, kdy se začaly více prosazovat digitální syntezátory a New Order vstoupili do svého baleárského období. Zde je doplněn na duo spoluhráčem, jehož basové linky - i pohyby - upomenou Andy McCluskeyho z OMD právě natolik, aby to bylo roztomilé. Roosevelt neni ani zdaleka tak blbý jako Lemonade a přestože třeba Caribou se pohybuje v jiné kategorii, není potřeba to řešit. Je to zábavné, veselé a v tom nejlepším milém slova smyslu legrační.
 
Ovšem tou dobou se již vzpomínka na vystoupení Lany Del Rey proměňuje na podivně přízračný snový zážitek. Její koncert patří svojí pamětihodností do té nejvyšší kategorie - Sex Pistols v sedmdesátým šestým, David Bowie v roce 1972 - dosaďte si sami...
 
Yours truly
David Berdych

 
Další fotky najdete na našem facebooku ZDE.