Recenze: Angel Olsen v Meetfactory

"What's so wrong with the light?" Angel Olsen, Windows
 
Angel Olsen je zpěvačka, jakých uvidíte pár za život. Když se ovšem budete celou tu dobu opravdu snažit, chci tím říci.
Není divu, že Amerika plesá, konečně v ní nalezla někoho schopného vyrovnat se svojí velikostí nadčasovým Rumours, památnému a stále ještě doceňovanému albu Fleetwood Mac. A že se mezitím mnozí snažili, žejo. Její třetí album My Woman, mohutný krok střemhlav k ohnisku toho báječného světa pop music, a to nejen centrálnějším umístěním jejího zpěvu v mixu, ale především kvalitou a silou písniček, již teď patří k nejzásadnějším nahrávkám druhé poloviny desátých let, podobně jako Grimesiny Visions k té první. A její příchod na pódium s bicími vystupujícími z ticha po intru mísícímu sixties soul s rozvazbenou koláží s útržky sarkastické Intern, působí na stejné scéně právě tak Lynchovsky přízračně jako před čtyřmi lety Chromatics, jako kdyby tahle partička vystoupila rovnou z Twin Peaks se všemi těmi ohlasy Roye Orbisona a Candi Staton. Ovšem i v tomhle mírně řečeno nestandartním nastavení úvodní fráze jejího zpěvu ("I've seen you changing Was it me you were thinking of All the time when you thought of me," Heart Shaped Face) naprosto ohromí.
 
       Víte, ona Angel Olsen není žádná fialinka, když jde o to, poprat se s nepřízní osudu (jak kdysi památně pronesl Nick Kent o Elvisu Costellovi). Ono by to nakonec v jejím případě, kdy byla ve třech letech adoptována v St. Louis jako nejmladší k sedmi sourozencům, některým tou dobou již dospělým, ani jinak nešlo. Jen málokdy uvidíte na pódiu někoho vzdorovat technickým problémům, které vyřazují z provozu polovinu její instrumentace, s tak odzbrojujícím a pro ni příznačným nesmírně srdečným úsměvem. Faktem ovšem je, že vyřazením kláves jsme přišli o možnost úplné reflexe jejího současného vývojového stádia, na očekávanou gradaci základního setu Woman a cover verzi The Motels Total Control tak bohužel nemohlo dojít. Zato je ovšem více než zřejmé proč tak veselému člověku jakým Angel je muselo lézt na nervy všechno to novinářské škatulkování typu country-folk-sad-sack-lost in a forest, až k pokynu svému PR, že už se rozhodně nemíní fotografovat se stromy. Aby ne, když vyrostla s láskou k soulu, punku a glam rocku a za svůj nejoblíbenější kytarový zvuk považuje Enovo kolosální Here Come The Warm Jets.
Takhle dá upřímnou zábavností svých nenuceně bezprostředních pódiových promluv vzpomenout na Dolly Parton anebo Jonathana Richmana (toho, kdo stran punku to celé začal), se kterým si ostatně nedávno zahrála společný valentinský koncert. Čímž se trefujeme rovnou do bezprostředního kapelového kytarového jamu, uvozujícího High & Wild během pódiové kontroly zvukových cest. Pokud Mojo trefně poznamenalo, že tahle věc zní jako Grace Slick na konkursu do Velvet Underground, tady se jedná o Grace na Hey Frederick uprostřed Reedovy Street Hassle a to jim do toho ještě ze všech stran leze Angus Young, protože na tohle je i Lou Reed zmíněné fáze ještě příliš hodný pán, jímž taky byl.
 
       I v tak zeštíhleném kytarovém pódiovém provedení procházíme mnohými osobnostmi, jimiž Angel Olsen může být. Ronnie Ronette prozpěvující si Patsy Cline, ohlasy Caetana Velosa a brazilské hudby v Those Were The Days, Shirley Manson na prvním albu Garbage v Not Gonna Kill You. Pokud bylo o White Fire, tour de force jejího úžasného a průlomového druhého alba Burn Your Fire For No Witness, připsáno k příměrům její hypnotizující kvality k vrcholnému Leonardu Cohenovi, že její velikost právem vzbuzuje zájem o jeho verzi, zde uvedený Acrobat z albového debutu, uvedený slovy "věnováno všem kdo jsou právě teď na pódiu" přináší myšlenku jak by se téhle písně zmocnil Tim Buckley. Jen několik úvodních řádků "You are the crazy acrobat You are the witch I am your cat I want to be a bit like you I hope you don't mind If I do" postačí jejímu hlasu, aby v sále bylo naprosté ticho. Očekávaným vrcholem je zde stejně jako na My Woman skladba Sister. Po strachu ze ztráty a osamělosti ve vztahu na Burn Your Fire… a žertovných písničkách o nedosažitelnosti na první části třetího alba vstupuje téma vzájemnosti a míry nezávislosti, s pocity potřeby kontroly tak silná témata pro nalezence. Zatímco v nahrávce Angel zní zpočátku jako channeling Hope Sandoval z Mazzy Star (bez její lakoničnosti) a později Stevie Nicks (bez všeho toho zlatého prachu, který ji provází), zde je to full on Stevie Nicks připomínka od první chvíle a opakuji, ona je první kdo si to za všecha ta léta může dovolit, zatímco finální gradující kytarové sólo je zde mnohem míň o Crazy Horse, zato dokladuje jak moc mohl mít nadšený obdivovatel punku Lindsay Buckingham rád Marquee Moon od Television, ten parchant. Ne že by tady ovšem v ještě pozdější fázi koncertu na kytarovou práci Neila Younga nedošlo.
 
       Já vím, že poté, kdy po někdejší spolupráci Angel Olsen s The Cairo Gangem a Bonniem "Prince" Billym (i na albech The Wonder Show Of The World a Wolfroy Goes To Town) bude moci stále přicházet smutně nezodpověditelná otázka jak by asi mohla vypadat společná nahrávka téhle úžasné zpěvačky s Johnny Cashem. A taky, že pokud by tahle slečna chtěla být jiným muzikantem, byl by to Bowie a pokud tak moc připomíná soulové zpěvačky šedesátých let, povšiml jsem si v záblesku její rozpustilosti také něco z mladičké Joan Jett. Těším se na její spolupráci s rapperem Danny Brownem. A vím jak moc si přeji zažít její koncert znovu. Budete-li mít tu možnost, učiňte tak.
 
 
setlist:
Heart Shaped Face   High & Wild    Shut Up Kiss Me    Give It Up    Not Gonna Kill You    Acrobat    Sister    Those Were The Days    Tiniest Seed    Windows    přídavek The Waiting
-
ANGEL OLSEN
support act: Alex Cameron
Praha, Meet Factory
29.5.2017
/fb fotoalbum/