Recenze alb: Damon Albarn - Dr Dee vs. Graham Coxon - A+E

Můžete si vybrat. Buď se vrhnete do tenat hřbitovních romancí načichlých zvadlými květinami, zahalených mlžným oparem melancholie, a když to podpoříte nějakým účinným opiátem, někde mezi tím vším uvidíte pableskovat kámen mudrců. Pak se to všechno rozlouskne, dostane to smysl a jít si ráno namazat chleba bude snazší než kdykoli předtím, protože budete vědět, že jste pochopili. Nebo máte druhou možnost. Není zahalená do mámivého tajemna, pod jehož roušku se zvládnou dostat jen vyvolení. Jediná mystika, která se vám tady nabízí, jsou špinavý lo-fi kytary, ošoupanej zvuk a upřímnost punkovýho fakana, kterej to ale ve skutečnosti myslí dobře. Vysvětlováním se nezdržuje. Jestli chceš, poslouchej. Jestli nechceš, jdi si po svým. Nutit tě nebudu.

Docela příhodně se jeví archetyp sourozenců, kteří byť vzešli z jednoho lůna, jsou každý úplně jiný. Obě dvě desky, o kterých byla řeč, mají společného předka. Obě jsou dílem členů Blur, kteří vířili vody obzvlášť kolem letošní okurkové sezóny. Abych byla přesnější, začalo to už na letošních Brit Awards, odkud si odnesli cenu Outstanding Contribution to Music. A ať už bychom si o relevanci Brit Awards  a duševním zdraví hlasujících mysleli cokoliv - One Direction a nejlepší singl? - tohle ocenění rozhodně mimo mísu není. K tomu nutno připočítat olympijskou afterparty v Hyde Parku, na které si Blur zahráli. K této příležitosti taky vydali monumentální jednadvacetidiskový komplet, který spíš než nostalgickou reminiscenci a ohlédnutí za působením kapely, připomíná studijní materiál pro mimořádně úzce profilovaného studenta hudební historie. Damon Albarn vydal historicky poprvé desku pod vlastním jménem s názvem Dr Dee a Graham Coxon (to je ten s těma velkýma brýlema, co ho hledají v klipu Coffee and TV) vydal svou už osmou studiovku A+E.

Jak to Albarnovi jde v jiných uskupeních než v tom, jehož produktem byla přidrzlá pecka Song 2 nebo houpavá, kubrickovsky znepokojivá The Universal (a spousty dalších), to už víme. A jak by vypadala jeho sólová deska, to se můžeme zatím jen dohadovat, protože – a teď to nejdůležitější – Dr Dee prostě Albarnova sólovka není. Nenechte se zmást. Je to sice první deska, kterou vydává pod svým jménem, ovšem posluchači div se, jakmile spustíte přehrávání, začne se vám do uší linout záznam hudby k Albarnově opeře inspirované životem anglického vědce a alchymisty z alžbětinské éry, Johna Dee. Což českému posluchači nemusí být téma na míle vzdálené, neboť Dee se promítl i v českých dějinách. Bohužel zastíněn výřečností a šarmem magistra Kelleyho, který však – ke smůle Rudolfa II. - nebyl ani magistr, ani Kelley, nýbrž obyčejný podvodník. I přesto však Dee nějakou dobu působil u císařského dvora jako alchymista a údajně Rudolfovi II. daroval zázračné zrcadlo (mimořádně sympatický motiv, okamžitě jsem po něčem takovém zatoužila taky). Za dějepis tedy jedničku, bezesporu. Samotný záznam hudby k opeře však celkem pochopitelně nemá funkci historického referátu pro starší a pokročilé, ale slouží především pro navození atmosféry. Pro vykreslení doby, do které se obrací v jejích vlastních barvách a specifických tvarech. K tomu Albarn používá buď výpravnou folkovou šablonu, která v kontextu celého alba vyznívá nejcivilněji a je asi posluchačsky nejpřístupnější, nebo vytváří obrazy ryze instrumentální, či čistě operní. A nebojí se sáhnout ani po skutečně dobových hudebních nástrojích.

Kamenem úrazu tady je, že pro všechen Albarnův perfekcionismus a skoro až historický purismus je to trochu těžké ke strávení. Je mi jasné, že když už se člověk pustí do operního opusu, navíc s historickou tematikou, nemůže to dost dobře jen tak odmávnout. Že je třeba tohle dílo vnímat v mezích konkrétně vymezené umělecké formy. Ano. Ale faktem podle mě pořád zůstává, že pokud opravdu nejste operním milovníkem, budete si k téhle desce hledat cestu těžko. Tím spíš, pokud nemáte možnost operu celou i vidět, aby si člověk jednotlivé skladby mohl s něčím konkrétním spojit. Neplatí to samozřejmě bezvýjimečně pro všechny písně na desce. Třeba Apple Carts bych si bez větších potíží dokázala představit na desce The Good, The Bad and The Queen. Při hudebních toulkách po hvězdách v The Marvelous Dream je vaším průvodcem jen Albarnův měkký hlas doprovázený kytarou, podobně intimní atmosféru mají i Cathedrals. Z dalších skladeb, které mají k opeře na míle daleko, jsou instrumentální libůstky jako třeba 9 Point Star nebo Moon. Naproti tomu takový Edward Kelley nebo Temptation Comes In The Afternoon jsou už přímé operní rány na solar. Ve Watching The Fire That Waltzed Away můžete, krom postupného procesu propadání tropickému šílenství, slyšet řadu dobových nástrojů. S doktorem Dee je to zkrátka složité. Vzhledem k jeho životním peripetiím, je komplikovanost a nesnadná zařaditelnost téhle desky, která je jakousi poctou jeho osobě, celkem příznačná. Nejlepší asi je nesnažit se Dr Dee někam za každou cenu zařadit a jen si rozmyslet, jestli se na tuhle výpravu po stopách ztraceného času odhodláme s Albarnem vydat nebo ne. Není totiž vyloučeno, že po jejím vykonání budeme mít víc otázek než odpovědí. Takže kdo ví, jak to s tím kamenem mudrců vlastně je. Možná nás Albarn jenom tak trochu tahá za fusekli. Možná je on sám jinotajem magistra Kelleyho a zkouší, co jeho skalní přívrženci dokážou strávit. A možná, že to zkrátka bude chtít jen trochu víc úsilí, abychom dokázali nazřít génia Dr Damona.

Zato Graham Coxon je na své nahrávce mnohem méně enigmatický a nemá takové tendence dramatizovat. Což vůbec neznamená, že A+E nemá volty. Spíš je potřeba si dávat pozor na vysoké napětí. Vzdor tomu, že Coxonovi pomalu ale jistě táhne na pětačtyřicet, rozhodně nečekejte usedlé, smířené a poklidné bilancování uplynulého života v kostkovaných papučích před praskajícím krbem v sídle vkusně zasazeném do krajiny zasmušilého anglického venkova. Spíš se připravte na adrenalinový trip po zakouřených klubech vyhlášených britských pajzlů, kde jsou k vidění brýle s těmi nejtlustšími obroučkami a proklatě asymetrické patky. Jen s tím rozdílem, že Coxon není pozér. Představuju si to asi tak, že by vám vrazil do ruky lahváče a s pohledem zaraženým do země zamumlal „mohl bych ti třeba něco zahrát“, načež na vás vypálí živelnej tepající kousek ještě chutnající po syrovým mase, ale už tak precizní, že by vám ho mohli servírovat na stříbrným podnose.

Podotýkám, že celá tahle spanilá jízda se odehrává bez zastávek. Žádné hluché momenty, žádná zpomalení. Naskočíte a řítíte se po hlavě vstříc kdovíčemu a jen díky té zběsilosti si plně uvědomujete, že žijete. Ačkoliv víte, že vás to zároveň ničí. Takhle nějak působí punk-rockový otvírák Advice, vzpomínková pohlednice o mládí v hajzlu. Mládí v Blur. Začali jsme zostra, teď zase trochu experimentu. Krautrocková klaustrofobická City Hall. Grüß gott a se slzou v oku můžeme zavzpomínat na Tachelés. Podobně temnou atmosféru má i nihilistická The Truth nebo sevřené, horečnaté blouznění v pomalejší The Knife In The Cast. Stran experimentování je určitě nejvýraznější Meet & Drink & Pollinate. No future až do pondělní kocoviny. Syntéza elektroniky a kytar ve What’ll It Take vás rozhýbe i když vám zadek svírají ty nejtěsnější džíny. Místo pusy na dobrou noc pak dostanete trochu psychedelickou Ooh, Yeh Yeh, co voní po Nico a šedesátkách.

Snad to nebude přílišné rouhání, když řeknu, že na mě Graham Coxon působil vždycky tak trochu mimoňským dojmem. Možná to je těmi brýlemi, možná tím, že se vedle Albarna zdál trochu neprůbojný, beze snahy na sebe za každou cenu poutat pozornost. Jako by žil ve vlastním světě. A+E je možnost, jak si do tohoto „jiného světa“ sáhnout a podívat se na okolní realitu optikou Coxonových tlustých brýlí. Dioptrie nedioptrie, některé věci vidí možná líp, než my všichni dohromady. Davovou psychózu pozoruje z ptačí perspektivy a vypadá to, že se u toho (třeba v Running For Your Life) docela baví. Experimentuje, bez toho aniž by kolem sebe dělal vlny. Žije všednosti navzdory a za tím svým nesmělým úsměvem nás má všechny celkem na háku.