Radek Pernica učí, jak přežít náročné situace

Svět je plný divných lidí. Esoterických kouček bez vzdělání a poradců, kteří jsou ve skutečnosti jen provizními prodejci. Jak to vypadá, když je někdo opravdu kouč a poradce pro personální otázky? Jednoho jsme pro vás vyzpovídali.
 
Jsi kouč, školitel, asi poradce, terapeut. Jak bys charakterizoval svou práci někomu, kdo neví, co to obnáší?
Asi nejméně se cítím, přestože jsem se tím v minulosti zabýval, terapeutem. Obecně považuji všechny své role jako součást pomáhající profese. Každá z těchto rolí, kouč, lektor i konzultant, využívá jiných přístupů a technik. Zvenčí to vypadá jako obyčejné povídání si, malování divných obrazců na flipchart a utrácení peněz místo toho, aby se lidem přidalo.  Během worskhopů, školení či koučovacích sezení formou otevřených, divných otázek, zaměřené pozornosti se daří přemýšlet o situacích, jevech, problémech jinak a nacházet nová řešení, pohledy na věc.  Možná i měnit postoje vůči sobě a ostatním, se kterými spolupracujeme.  Většinou se zaměřuji na posílení zdravého sebevědomi, sebedůvěry, schopností bezpečné komunikace, jak zvládat náročné situace v práci, s podřízenými, šéfy, kolegy a jak tyto situace v pohodě přežít, naučit se z nich co nejvíce a nezbláznit se z toho.
 
Teď školíš lidi v kravatách, ale pracovals i s nezávislými lidmi z okraje… co mají společného a v čem jsou jiní? 
Mí klienti jsou téměř z celého spektra společnosti. Malé firmy, jednotlivci, korporace, privátní sektor, veřejná správa a samospráva, finance, výroba, mediální společnosti, IT, vývoj a výzkum. Všichni jsou zajímaví, hodně se od nich učím, jsem zvědavý, co dělají a jak, takže jeden den se dozvím, jak funguje parogenerátor jaderné elektrárny, druhý den proces výroby karbonových konstrukcí auta, třetí, na co si dát pozor při uzavírání pojistek, čtvrtý den, jak pracovat na volné noze při tvorbě vlastního kulturního serveru. Tohle mě strašně baví a na své práci miluju, tu rozmanitost, možnost každý den se učit, poznávat nové věci, lidi.
Nevidím moc rozdílů mezi kravaťáky a freelancery (už se čím dál méně setkávám s typickými „kravaťáky“, myslím, že je to spíše v hodnotách, které jednotlivé skupiny vyhledávají). Zatímco lidé v korporátních firmách či úřadech hodně řeší, jak získat v práci více osobní svobody, možnosti věci ovlivňovat, naplňovat svůj smysl práce, který se v těchto strukturách vcelku logicky ztrácí, tak freelanceři toto většinou mají, ale zase zápasí s tím, jak se prosadit více „na trhu“ a jak si na sebe vydělat, uživit se, jak přesvědčit velké firmy, aby si jejich služby objednaly, jak si zajistit jakoustakous stabilitu svého příjmu. Což zas lidé v korporacích neřeší. 
 
PROTI NAUČENÉ BEZMOCI
 
Zajímá mě koučink, je to módní slovo a kdejaká trubka tvrdí, že je kouč… čím to je a jak poznám kouče, který je dobrý, co od něj mohu čekat a co ne?
Býti koučem je strašně jednoduché, samotná základní technika je primitivní a dá se pořídit za cca 200,- Kč koupí jedné knížky. Nebo dáš cca 80.000,- za výcvik, můžeš si dát za jméno tři písmenka a jede to. Koučink je teď asi módní i z toho důvodu, že to zní sexy a zároveň více statusově, než-li chodit k terapeutovi, psychologovi či psychiatrovi. Koučink není zatím stigmatizující. I když občas se setkávám se zadavateli s požadavkem na koučování nebohého zaměstnance, neboť „Už jsme zkusili s ním všecko, poslední nám zbývá už jen koučink, pokud ani to se nepovede, tak se s ním musíme rozloučit (nebožákem).“ No to je motivace ke změně. Koučink vychází z psychologických a terapeutických principů a je stavěn tak, aby se dal použít a využít v rozvoji osobnosti. Nedávno jsem si povídal s kamarádem, který se věnuje práci s duševně nemocnými lidmi, především v terénu. Když jsme probírali, jak pracujeme se svými klienty, zjistili jsme, že mám hodně moc společného, stejně tak, když si se svou ženou Petrou, která pracuje s lidmi s mentálním postižením, mluvíme o své „práci“, tak aplikuje stejné principy: zaměření na osobu, naslouchání, zvyšování odpovědnosti, za své činy, jednání, myšlenky, důvěra a respekt k situaci, přemýšlení, rozhodování, možnostem a potenciálu klienta. Důležité ve změně chování, jednání a postojů klienta. Je klíčové postupovat po malých, lehce dostupných krocích, minimálních změnách. Hodně lidí, např. při dávání si novoročních předsevzetí, selhává (v lednu plná fitka, na konci února zase prázdno), protože si dáváme velké, často nereálné cíle (zhubnu za měsíc 10 kg, přestanu kouřit, začnu jíst zdravě). Při jejich nedosažení, což je většinou pravidlem, se jen posiluje naše tzv. „naučená bezmoc“, tj. „Nikdy nezhubnu, nikdy nepřestanu kouřit, je to těžké, jsem už prostě takový s tím nic nenadělám…“ Pokud si stanovím pozitivně laděné minimální kroky, např. zítra místo Malého pitavalu vyjdu do parku a podívám se, kde by se dalo běhat, a když mě nikdo neuvidí, tak si popoběhnu, nebo co si dát v pátek místo prasečí krkovičky na gril rybu? Nebo co kdybych začal poradu mlčením, aby mohli moji podřízení sami vytvářet program a řešit věci, které je trápí?, tak zažívám něco nového, nový zážitek, úspěch, a motivuje mě to. Přerušil jsem svůj stereotypní vzorec jednání (který je velmi často užitečný a pomáhá nám fungovat, později ale může náš posun spíše omezovat). Pokud budu tímto směrem pokračovat dále, budou se dít změny většího rozsahu a s přesahem i do dalších aktivit. Místo demotivujících, depresivních zpráv a stále se opakujících přiblblých seriálů běhám v parku, užívám si pohybu, vnímám jiné okolí, vnímám jinak sebe. Ke známým na grilovačku nesu rybu a skvělý recept, jak ji upravit, možná přihodím i nějakou zeleninu. Při rozhovoru se svými podřízenými více naslouchám, beru v potaz jejich pohled na věc a nechávám je rozhodovat. Velmi se mi vyplácí pracovat na pozitivním ladění cílů, „co ti to užitečného přinese, co ti to dá příjemného v budoucnu, jak se budeš cítit, až uděláš, co uvidíš kolem sebe, až, co uslyšíš od ostatních, až uděláš to a to?“ (Budoucnost je jediná etapa v čase, kterou můžeme nějak ovlivnit, resp. můžeme ovlivnit, jak do ní budeme vstupovat, s jakými emocemi, naladěním, postoji). Ne vždy si můžeme vybrat svou práci, ale vždy se můžeme rozhodnout, s jakým výrazem do práce půjdeme.
Definovat dobrého kouče je podle mě nemožné, každému vyhovuje něco jiného, někteří klienti si potřebují na řešení a budoucí kroky přicházet pomocí algoritmů, jako když píšete program, někteří preferují imaginativní techniky jako vizualizace pomocí koučovacích karet, někdo má rád a inspirují ho introspektivní techniky, posun skrze emoce. Někdo je orientován na plnění úkolů, tzv. Result focused Coaching, někdo chce větší změnu (ujistit se, že dělám to, co chci, změna práce, změnit razantně své chování vůči některým lidem apod. tzv. Values focused Coaching).
Důležité je, aby měl člověk plnou důvěru v kouče, pocit bezpečí, možnost otevřeně mluvit o čemkoli. Zásadní, je aby kouč plně respektoval můj způsob přemýšlení voleb, mé reality. Aby „úkoly“ a postupné kroky vycházely ze mě, koučovaného, byly moje, byl jsem motivován ke splnění a vnímal zásadnost těchto minicílů. Zároveň musí naplňovat moje hodnoty. Většina profesionálních koučů vám nabídne hodinu zdarma, abyste mohl/a zjistit, jak vám kouč sedí osobnostně, jaký z něj máte pocit, jak pracuje a jaký je jeho preferovaný styl. Ve firmách má koučovaný možnost vybrat si z více koučů různých profilů a zaměření. Podle mě hlavními znaky dobrého kouče, a na trhu jich je podle mě většina, my se bohužel většinou dozvídáme o bizarnostech, kdo všechno a co všechno se dá koučovat, patří: jistá osobnostní vyzrálost (nemusí to být dáno věkem, ale spíše schopností pochopit určité životní situace, postoje, které jsem přímo nezažil, nebo mě jako kouče ještě nepotkaly), zkušenost: počet odkoučovaných klientů/hodin nejlépe z různých oblastí, míra empatie, ochota mi naslouchat, přizpůsobivost kouče a jeho flexibilita (tedy změny přístůpů a naladění se na mě) a hlavně kouč neradí, co mám dělat. Osobně si dávám docela pozor n lidi, kteří míchají koučink s terapií, případně příliš často přináší do koučinku esoterické, buddhistické či jiné přístupy, i když věřím, že tyto přístupy mohou pro mnoho lidí zajímavé a chytlavé. Koučink má jasně vymezená pravidla spolupráce, omezený počet setkávání a jasnou profesionální strukturu celého procesu. Koučink není o 10 hodinách (obvyklá délka koučovacího kontraktu (10 hod, vždy jedna hodina (nejčastěji 60´) za 3 týdny) meditace a jógy, 10 hodinách ležení na pohovce rozboru traumat našich rodičů ani 10 hodinách práce s virgulí a tarotovými kartami), i když tarotové a jiné karty jsou velmi dobře využitelné při vizualizaci. 
 
STÁT SE VEČEŘÍ
Jak se nacházejí zakázky v tvém oboru a máš hodně konkurence? Čím se odlišuješ?
Zkus zadat do googlu lektor, kouč. Přesto, že občas trénuji prodejní dovednosti, sám příliš neakvíruji. Většina zakázek se mi tvoří jakoby sama od sebe. Hodně v mém oboru fungují reference, nikoli „tisíce děkovných dopisů“, a potvrzení dovedností na LinkedIn (i když je to milé, dostanete-li doporučení od klienta). Mám na mysli spíše reference, co si řeknou lidi na pivku, u kafe, když spolu mluví ohledně toho, co je trápí v práci se šéfy nebo naopak s podřízenými. Zakázky se generují i docela bizarně. Na jaře jsem pracoval pro organizaci, kde zadavatel školení byl na večeři u své příbuzné a během přípravy večeře objevil někde na stolku mé školící materiály (příbuzná byla před časem má klientka) a tak jsem se stal asi jedním chodem večeře a vznikla z toho skvělá spolupráce. Dalším zdrojem jsou samozřejmě lidi z mého okolí, pracoval jsem v HR a lidé v tomto oboru se znají jak na vesnici. Takže občas vyrazím s nimi na kafový týden, popovídáme co se děje nového v práci, co plánují, jak chtějí, aby jejich způsob rozvoje a vzdělávání lidí fungoval a zkoušíme nalézt, kde se naše možnosti setkávají. 
 
Jaké vzdělání máš a v čem ti pomáhá? Je důležité mít na tuhle práci školy? Kurzy? Jaké?
Původně jsem sociální pracovník a psychoterapeut. Utrpěl jsem klasickým vzděláním na FFUK, obor Andragogika a personální řízení. Prof. Machovec tvrdil, že je to pavěda (ta andragogika), že neumíme rozvíjet, vychovávat a vzdělávat děti, natož pak dospělé. Na FFUK jsou nejtěžší dvě věci - dostat se tam a otevřít ty dveře v Celetný. Ale na svou alma mater nedám dopustit, skvělí lidé, úžasní učitelé (někteří, ale ti stáli za to), možnost ochutnávat z různých oborů (psychologie, sociální psychologie, kulturní antropologie, sociální práce filozofie, atd. a hlavně Praha v devadesátkách).  
Při škole jsem chodil na psychoanalytický výcvik (resp. psychoanalytické psychoterapie), to byl velmi silný zážitek, který mě myslím, výrazně ovlivnil a formoval. Pak mám klasický výcvik koučů dle ICF a nějaké více či méně zajímavé kurzy a workshopy. 
 
Nejsem si jistý, jestli je k této práci nutné mít školy. Nevím, na které škole se učí empatie, naslouchání, komunikaci obecně, tam se spíše naučíme, kdo co napsal, proč to napsal a proč ho má vyučující rád. Teď jsem přeorganizoval knihovnu a zjistil, jsem, že takových 50 knížek z období studia může jít s klidným svědomím pryč (přemýšlím, zda je dát do sběru, či tím nějak znechutit život současným studentům). Myslím, že je dobré si dát nějaký psychosociální výcvik, kdy si věci prožíváme sami na sobě. Skvělé jsou možnosti setkávání se s lidmi, kteří aktivně školí, koučují ať už jejich tréninky, nebo různé networks. Osobně si myslím, že formální vzdělání to má v naší éře docela nahnuté a pedagogika a andragogika naráží na své limity. Snažím se do své práce přinášet tzv. heutagogické přístupy, především učení se kdekoli, kdykoli a jakkoli, takže hodně nápadů získávám přes sociální sítě, specifické skupiny koučů lektorů, videa (typu TED, RSA) či online vzdělávání jako coursera, udemy, khan academy, dále i klasika e-books a klasické knížky, skvělé jsou edice od Jana Melvila, apod.
 
Co je pro tebe úspěch? Dá se měřit, a jak?
Úspěch je, když odcházím ze školení, koučovací sesse s úsměvem idiota, dobrou náladou a nemyslím na to kolik je hodin a kolik bude faktura. Jinak je pro mě skvělé, když se ozve někdo po čase, že jste s ním pracoval a říká, že by chtěl něco dalšího, nebo jiného. S většinou lidí a organizací pracuji dlouhodobě. Jeslti školení, koučink či jiná aktivita se pozná až s odstupem, po školení většinou vzniká zpětná vazba o tom, že byl dobrý řízek o obědu, a lektor byl vtipný, zajímavý. Ale pokud se vidíme s některými účastníky opakovaně, a místo svého zahlceného emailu, hromady důležitých a nudných porad a klíčových projektů, o kterých po 3 měsících nikdo ani neštěkne, přijdou na moje školení, tak to považuji za úspěch. No a když mě poznají i po 3 letech, tak to je moje ego ne obláčku 
 
Jak si pamauješ ty spousty lidí, které vyučuješ? Mám představu že jich je hodně:)
 
Nedávno jsem zkusil odhad za svoji praxi jsme se mohl setkat s cca 10.000 lidmi (to je jako Litomyšl včetně novorozenců a důchodců. Většinou si zapamatuji zajímavé, svébytné, zkrátka vybočující osobnosti. S lidmi se snažím zůstat v kontaktu alespoň přes sociální síť (LinkeIn)
 
ŠKOLIT SHELDONY
Nejvíc nezapomenutelné okamžiky z tvé praxe kouče/školitele?
Mám rád prostředí, které je jiné, specifické, neotřelé. Hodně vzpomínám, když na svá školení třeba pro ministerstva, tam se objevuje mnoho bizarností, ale i velmi zajímavých, vzdělaných pohodových lidí. Skvělé jsou skupiny třeba jaderných fyziků a chemiků, kdy je to jako školit skupinu Sheldonů Cooperů, kterým je tak 50 a jsou skvělí v tom, jak funguje reaktor IV. generace, ale nikdy se moc nezabývali mezilidskou komunikací, psychologie je z jejich pohledu neuchopitelná a zbytečná věda. No a tyto lidé přišli na školení např. „asertivní řešení konfliktů“ - to mě hodně baví. Velkou zkušeností jsou těžké výrobní podniky, typu oceláren, kdy pracuji s mistry, hodně mě učí pokoře, respektu. Když dostanu na konci školení odpověď typu „hele, mladej, tohle je první školení, na kterým jsem neusnul, takže asi tak,“ tak to beru jako velké ocenění a to co dělám, mi dává smysl.
 
Co jsou úskalí takové práce? Co odměny? A chceš sejí věnovat i třeba v 60?
Hodně se bojím chvíle, kdy bych se dostal do stereotypu, když nebudu na začátku školení nebo koučinku cítit trénu, obavy, pochybnosti. Tuším, že když si budu moc jistý sám sebou tak si rychle rozbiju hubu. Jsem zvědav, kam se posune dnešní doba, zaměřená na výkon, digitální svět, online komunikaci, a jestli budou ještě potřeba služby, které dělám. Ale na druhou stranu, pokud se podívám, k čemu vychovává naše školství budoucí generace, tak se o svoji práci nebojím. Moje práce je pravda trochu nejistá, v období recese jsou rozpočty na vzdělávání a rozvoj škrtány jako první. Snad se mi daří své klienty přesvědčovat, že se nejedná o náklad, ale o investici. Jinými slovy, jak si klient udrží své klíčové lidi i v krizových okamžicích, co bude dělat první den po krizi a s kým. 
Trh je podle mě i deformován různými subvencemi a granty z ESF, kdy vzniklo mnoho vzdělávacích společností a lektorů, kteří jedou jen na této vlně a v některých případech je vliv takového vzdělávacího programu diskutabilní, i když na papíře s hlavičkou EU a ÚP to vypadá skvěle. Vývoj v poslední době jde především ke krátkm efektivním blokům jasně specifikovaného vzdělávání (1 kompetence, jeden problém, jedna situace) a pak hned zpět do práce, to je pochopitelný trend, který také zvyšuje tlak na nás lektory, kouče, neustále se rozvíjet, učit, přizpůsobovat, v tomto prostředí si prostě nevystačíš s powerpointovou prezentací z roku 1998 na téma „Komunikační dovednosti“ o 120 slidech, které mají jediný úkol: naštvat a uspat posluchače.  
 
Pracuješ s personalisty, radíš při náborech… liší se dnešní pracovní trh od toho, co bylo třeba před 10 lety? Je to pro zaměstnance teď těžší, nebo snazší?
To je podle mě na samostatný članek. Zkusím to říci generalizovaně. Celá společnost prochází velkou ekonomickou změnou systému. Končí doba, kdy si zaměstnavatel hledá zaměstnance, ale více se uplatňuje, kdy zaměstnanci hledají zajímavého zaměstnavatele. Příchod tzv. generace Y mění obecné pohledy na práci, chceme více svobody v práci, je pro nás důležitá rovnováha našeho soukromí a práce, Čím dál více se setkávám s lidmi, kteří velmi razantně přemýšlí, jestli to co dělají, dává smysl. Dnes není vůbec traumatizující měnit práci po roce, pracovat na částečné úvazky pro různé organizace nebo pracovat na IČO. Nejsem si jist, zda lidé, kteří nyní hledají práci při škole či těsně po ní, ve velkém dávají přednost prosklenému komplexu budov o 3000 zaměstnancích, kde máš svůj matrix box v šíři 80 cm a počkej si, až odvolají tvého šéfa, aby ses mohl porvat o jeho místo s ostatními. Trend bude u většiny duševní práce pracovat odkudkoli, na jakémkoli zařízení, kdykoli, což bude vyžadovat velkou změnu u myšlení a způsobu řízení manažerů a firem samotných – na tyto poptávky se moc těším. Společnosti, které budou nabírat lidi skrze své inzeráty typu: „Dynamická, mezinárodní společnost hledá do svého energického, dravého motivovaného týmu flexibilního komunikativního introverta, se skvělou angličtinou, ochotou pracovat kdykoli přesčas, s vysokou kreativitou a zaměřením na detail, analytického plánovače s vysokou mírou improvizace. Za to nabízíme nadstandardní platové ohodnocení a stravenky“, vyhodí peníze z okna a nezískají nejlepší(nejvhodnější), protože ti už jsou plně spokojeni u konkurence nebo pracují někde v HUBu sami na sebe a takovéto inzeráty nečtou. 
Práce s lidmi je náročná, jak relaxuješ?
Vzhledem k tomu, že jsem extrovert, tak po náročných školeních (kdy jsem docela umluven), dokážu mlčet relativně krátkou chvíli. Lektorování a koučování mě baví, takže ani nepociťuji velkou potřebu relaxu. Většinou ale vezmu nějakou knížku do ruky, miluju staré rozhlasové hry a nové audioknížky. Basket s kamarády a následné pivko je taky super. Nejvíc se učím od svých 3 dětí, jak prožívat momentální radosti a chvíle, co je důležitější, učí mě dobře klást otázky, naslouchání a trpělivosti, protože jinak mě s krásným přehledem ignorují 
Co děláš proti šedi?
Šedou mám rád, zvlášť u budov, tedy spíše funkcionalistických než reálně socialistických. Snažím se nemyslet černobíle, alias šedivě. Mám rád divnosti, lidi, kteří přemýšlí, jednají a vidí svět jinak než většina. Ve svém životě hledám šedivé stereotypy a programy myšlení, které nás svazují, a hledání dalších, barevnějších obrazů reality.

www.radekpernica.cz