První recenze: Nine Inch Nails, 11.6.2014

„Od tý doby, co Reznor nefetuje a chodí do fitka, to nějak neni vono,“ říkal mi kamarád v době, kdy se z frontmana Nine Inch Nails začal stávat podezřelý klaďas vzdalující se typické imagi rebelujícího tvrďáka.

Na středečním koncertě v nově zprovozněném pražském prostoru Fórum Karlín však NIN předvedli přesně to, co je dělá legendou. Nadčasový elektronický nářez s výbušně živočišnou živou pódiovou prezentací.
 
 
Trent Reznor rád koncertní sestavu Nine Inch Nails obměňuje, tentokrát si vystačil s třemi spoluhráči: kytaristou Robinem Finckem, bubeníkem Ilanem Rubinem, který zvládnul i basu a klávesy, a klávesistou Alessandrem Cortinim, který pro změnu zase odskakoval ke kytaře a base. Tohle flexibilní úderné kvarteto spustilo od začátku na nekompromisně elektronickou notu ve skladbách Me, I’m not a hlavně Copy of A z posledního alba Hesitation Marks, v níž jako by se Reznor vracel k základům EBM nastaveným v Británii ranými Nitzer Ebb a později rozvinutým jím samým.
 
 
Poté se ale odkryl zbytek pódia, do té doby přepůleného projekční stěnou, a Rubin usedl za bicí. A bylo jasné, že Trent Reznor, který v Praze vystoupil poprvé téměř přesně před dvaceti lety a naposledy před pěti, nechá své místní fanoušky zavzpomínat. Zazněla s razancí provedená Terrible Lie z debutového alba Pretty Hate Machine, na níž navázala kanonáda March of the Pigs s charakteristickou chybějící půlkou doby na konci prvních tří taktů ve čtyřtaktí. A bylo vymalováno. Zdálo se, že vrchol přišel už v úvodu a dál už bude padat řetěz. NIN ale mají ve svém repertoáru kam sáhnout, aby se tak nestalo, a tentokrát sahali hlavně do alba The Downward Spiral, se kterým přijeli do Prahy v roce 1994 poprvé. Piggy s divokým bicím sólem a překvapivě velmi přesně frázujícím zpívajícím pražským publikem, valivá Reptile i roztomile vulgární Closer, na jejímž aranžmá prostě není ani po 20 letech co měnit.
 
Aktuální album se připomnělo jemnější a v tom nejlepším slova smyslu „depešáckou“ Find My Way, potěšila i potenciální nadupaná hitovka Came Back Haunted. Naopak méně se sahalo k albům Fragile, With Teeth a Year Zero. Z posledně jmenovaného obrátila posluchačům vnitřnosti naruby hlavně vysoká škola naživo prováděného dubstepu reprezentovaná kouskem The Great Destroyer, zatímco o pár minut později už sál rozřezávaly nabroušené kytarové riffy skladby Wish z EP Broken, za kterou si Reznor v roce 1993 odnesl cenu Grammy za nejlepší metalovou píseň. Žánry? Co to je?
 
Těsně před závěrem základního setu se Reznor, do té doby zaměřený hlavně na své vlastní běsnění, přece jen odhodlal k delšímu proslovu, než bylo do té doby sporadické thank you. Zdvořile poděkoval za účast a ocenil Prahu jako svou oblíbenou evropskou destinaci. Závěrečná Head Like A Hole pak rozhýbala úplně všechny. V jediném přídavku pak musela zaznít povinná Hurt, kterou znají i lidé Reznorem nepolíbení v podání Johnnyho Cashe.
 
Se strohou analytickou rozborkou si člověk na Nine Inch Nails nepřijde. Může identifikovat jednotlivé stavební kameny Reznorovy tvorby, ale způsob, jakým je už 26 let skládá dohromady, zachycuje ve studiových nahrávkách a poté prezentuje na koncertech, zůstane unikátní a nereplikovatelný. Svou zásluhu na tom má také bezchybně fungující kapela, ale i celý tým kolem ní. Vyzdvihnout zaslouží především precizní zvuk, který byl dostatečně hutný, aby posluchače strhl, zároveň nešel hlasitostí přes práh bolesti a zůstal dokonale čitelný.
 
A jestli Reznor zjistil, že bez koksu a s trenérem se mu běsní lépe, nechme to tak. Vono je to totiž furt vono.
 
text Luděk Fiala