Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Nine Inch Nails - Hesitation Marks

Nine Inch Nails
Hesitation Marks
 
Straight to the business. Žádný velký okecávačky a dlouhatánský blog-úvody, co jsem měl k obědu, jak to vypadá s intervencí do Sýrie a o kolik vyrostla blizna kaktusu, směřující nezadržitelně k oknu.
 
Ne, přiznávám, nikdy jsem nebyl ultimátní fanoušek Nine Inch Nails, byť některý desky jsem poslouchal do mrtva (Pretty Hate Machine, The Downward Spiral) a k Trentovi chovám hlubokej respekt, přestože to je diktátorskej manipulátor a zjevnej magor. Na dovolenou bych s ním nikam nejel, ale na vejlety do jeho těžko uchopitelnýho pochroumanýho nitra jsem se vydával často a rád a snažil se pochopit genialitu jeho psaní, kompozic a produkce, stejně jako spirály, po kterejch se propadá jeho horší já do sebelítosti, sebeobviňování, regrese, následnýho očištění a tak pořád dokola. Adoroval jsem ty sonický orgasmy a temný zákoutí elektronickýho bordelu, vysoce organizovanýho a precizně opečovávanýho tak, aby zasáhl přesně to, co má a ničivou silou zpustošil všechny naivní představy o neexistující kráse a harmonii. A přesto nejsem fanoušek, vždycky jsem byl trochu rezervovanej a držel si bezpečnej odstup, vědom si toho, že nechat se pohltit je zatraceně snadný. S každou další deskou byl tenhle přístup mělčí, až se nakonec ustálil na faktech – nová deska, hm, uvidíme, hm, dobrý, další standard, hm, dobrý, jeden poslech, hm, dobrý... nebo tak nějak. Vzrušení odložený do mrazáku, jakože až na někdy. Reznorův patetickej úlet s jeho milou How To Destroy Angels mě obešel krokem anděla smrti. Jasně, je to moc hezký vzít si do kapely svoji holku a demonstrovat, že láska se dá transponovat i do robotickýho žvatlání a kňučení analogovejch udělátek, ale jakkoliv impresivní gesto to je, hudebně to bylo fakt slabý a jsem minimálně proto rád, že NIN jsou zpátky s další deskou.
 
Odkud začít? Copy of A. Kopie kopie kopie. Zacyklení vyvrhlo ochočený monstrum někde v Brně, v Kabinetu múz, řekněme. Chladně syntetickej a minimalisticky s obsesivní organizovaností vrstvenej track, kterej kdyby neměl ten snadno rozpoznatelnej trade mark, ani bych o něj nebrknul, jako o většinu brněnský elektroalternativy (snad s vyjímkou Burningboye). Jak se časem ukáže, tenhle postup se bude ještě několikrát na chlup stejně opakovat (třeba začátek Disappointed, Various Methods of Escape, Running). Came Back Haunted už je ale přesně ten sucker, kvůli kterýmu se vyplatí se ke starejm NIN věcem vracet. Odkazuje přesně někam mezi The Downward Spiral a The Hand That Feeds z With Teeth. Starý dobrý EBM navlečený do odstupu a nadhledu současnosti. Find My Way je jako opatrně odříkávaná mantra (…dear Lord, hear my prayer…) při probuzení z temnýho snu do ještě nedefinovanýho rozbřesku, kdy hranice mezi příšerama a blankytem letního rána je tak tenká, že spadnout zpátky do nočních můr se dá strašně snadno. All Time Low lehce vybočuje svojí up beatovou basou, obskurně funky kytarovým motivem i hrou Adriana Belewa, která se dere skrz nekonečnou navrstvenou změť analogovejch zvuků a líně pulzujících arpeggií. Hodně divný retro. King Crimson, David Bowie, Frank Zappa a NIN na klonovacím mejdanu. Opulentní All Time Low sklouzne jako had do stroze pojatý Disappointed, která s refrénem rozevře tlamu plnou jedu až zamrazí a jeden aby uskočil aspoň o krok zpátky. Everything je asi největší úlet. Začíná jako Summer Deviation od Moimir Papalescu and The Nihilists legračním beatem a rozběhne se v prapodivnej dance punk, kde (konečně) hraje kytara a dokonce i zní jako kytara a vic než cokoliv je to hybridní pop včetně jasně definovanýho riffu a zpěvový linky. Já se idiotsky usmíval, ale dokážu si představit, že tohle je přesně ten rozdělovací track, kterej jednomu sedne jako lehkej ústřel co polidšťuje a druhýho naopak pěkně nasere. Satellite ironicky opakující frázi “satellite, I am watching you, one step ahead” je temnej electro funky pop, na kterej by se možná dalo i tancovat, kdyby nebyl tak zlověstnej a klaustrofobickej. Various Methods of Escape – zpoza minimalistickejch ruchů se jakoby z plastového sudu pomalu line Trentův smířenej zpěv, aby v refrénech vykvetl v bravurně vystavěnej refrén s typickou naléhavostí, navíc vyšperkovanou nezvyklým falzetovým glissem. Kytarovej most přes řeku Patos vás bezpečně dovede až na konec. Pěkný. Running. Všimli jste si někdy, kolika klišé jsou opakovaně prošpikovaný Trentovy texty? Furt se někam utíká, před něčím, nedá se uniknout, nebo naopak… jako nekonečná zpověď zatracence, co konečně našel správnou cestu, ale musí se nejdřív očistit skrz přiznání a odpuštění. No nic. I Would For You. Dva základní dojmy. První je masivní basa, která by odfoukla i spícího slona. Druhej je pro NIN netradičně harmonicky vystavěnej refrén, kterej by klidně mohli implantovat do svejch věcí takový Kings of Leon a nikdo by ani nezvednul obočí. If I could be somebody else… no jo, jenže nejsi, ty jsi přece malej velkej Trent! In Two je ukázková jízda skrz osobní i uměleckou rozpolcenost, bravurně zúročená v mrazivě dynamickej track se spoustou frustrací, nasranosti a propadů k smíření, vygradovanej Belewovou úchylnou kytarou. Jízda. While I’m Still Here. Hezkej loop, laškování s tématem smrti a nakonec úplně neočekávanej duel basy s baryton saxofonem. To je snad poprvý, co se na nějaký jejich desce tenhle nástroj objeví. Naštěstí jenom na chvíli a outro Black Noise je už zase v duchu plíživý kytarový disonance. Důstojný a apokalyptický zároveň.
 
Tak nevím. Asi je dobrý znamení, že s momentem, kdy Black Noise utne náhlý ticho značící konec, první myšlenka, která mi prolítla hlavou je vrátit se na začátek a dát si to celý znovu. Hesitation Marks je víc než cokoliv pudovýho takový dobrodružství, kde zápletky nejsou na první dobrou a plastičnost celý desky spíš nutí poslouchat, než obdivovat syrovost, nihilismus a destruktivní temnotu. Berme to tak, že přesně tohle Trent asi chtěl a pravda je taková, že se mu to podle všeho povedlo. A to nejsem fanoušek.